„Co to máš na sobě?“ zeptal se kolega z banky. V jeho hlase byla směsice despektu a zvědavosti. Místo tmavého obleku jsem měl na sobě khaki košili s krátkým rukávem a plátěné kalhoty s bočními kapsami. Z odepínacích nohavic nekoukaly naleštěné polobotky ale zánovní trekovky. Alice vypadala o dost elegantněji, ale do společenského oděvu měla taky dost daleko.
„Za pár hodin odlítáme do Afriky,“ odpověděl jsem trochu nesměle a trochu s pýchou v hlase.
„Kam? Do Afriky? Teď v lednu? Jako k moři do Egypta?“ snažil se kolega najít nějaké racionální vysvětlení. V roce 2007 to vyžadovalo jisté intelektuální úsilí.
„Ne. Do Tanzánie. Už bychom se doma nestihli převléct,“ objasnil jsem.
„Aha, do Tanzánie,“ pokývl hlavou, ale vypadal u toho zmateně.
Ples pro významné klienty jedné velké banky nebyl ideální scénou pro předvádění outdoorové módy. Snažili jsem se nebudit víc pozornosti, než bylo nutné. Když jsme se před půlnocí loučili s tanečním parketem, hodně lidí nám mávalo. Část z nich byla přesvědčená, že nás vidí naposledy.
Jejich očekávání se mohlo naplnit hned další den, kdy jsme po příletu do Dar Es Salámu vyrazili večer na pivo. Uličky poblíž našeho prvního hostelu okupovaly zdrogované a opilé postavy. Vydrážděné naší přítomností ožívaly v temných a zanedbaných koutech jako figury z počítačové hry. Kymácely se a pokřikovaly. Náš pět let starý papírový průvodce se o něčem takovém nezmiňoval. Jeho rady a naše obavy přemazával jen adrenalin v krvi.
Dostali jsme první lekci Afriky. Nic příjemného a snadného pro začátečníky, kterými jsme byli. Ale ustáli jsme to s rukama propletenýma do sebe. Dokázali jsme dojít až do baru, který nám bedekr doporučil.
Tam vypadalo všechno úplně jinak. Obsluha byla mírná. Ochotná a zoufale pomalá. Trochu komická, ale zároveň důstojná a vědomá si své důležitosti.
Člověk by řekl, že na objednávce dvou piv v prázdném lokálu nemůže být nic složitého. Může. Po dlouhém čekání jsme dostali prázdné sklenice. Pivo s názvem a etiketou Kilimanjaro bylo na nápojovém lístku, ale nikoliv na skladě. Personál se pro něj vydal do neznáma.
Uplynula žíznivá chvíle. Během ní dorazili další tři hosté a žádali stejný nápoj. Číšník, který se mezitím vrátil, se beze slov znovu vydal do tmy. Pro tři dodatečné láhve. Asi abychom si mohli všichni společně připít. K tomu by po dalších deseti minutách nepochybně došlo, kdyby se mezitím v baru neztratil otvírák. Když se po nějaké době našel, měli jsme za sebou další lekci. Trpělivosti. Byla těžká hlavně pro mě, který trpělivost nemá v genech. V Tanzanii ji učí s laskavostí. Když jí odmítnete, tak vám to nepomůže. Je lepší ji přijmout. Když to dokážete, uvidíte zázrak. Úsměv muže, který vám s grácií nalévá pivo a věří, že jednou bude mít v životě stejné štěstí jako vy.
Tím nechci říct, že od té chvíle to byla už jenom idylka. Na cestu zpátky do hostelu nám barman přidělil ozbrojenou ochranku. Stála jeden americký dolar.
O pár dní později jsme v tanzanské Arushi potkali Johna. Řekl si o pět dolarů a snažil se prodat batikovanou látku s tím, že jde o tradiční oděv Masajů.
„Not now, John,” snažil jsem se odvrátit hrozící koupi. Marně. Trik s odkladem transakce na „starého Johna“ nezabral. Dostali jsme batiku. John pět dolarů.
Odradit se nechtěl dát ani kluk, který mi asi půl kilometrů nabízel běžné suvenýry za desetinásobek obvyklé ceny.
„I’m not your wallet!!” křičel jsem na něj, že nejsem jeho peněženka.
Jenže byli jsme tady. V Arushi. Šest set kilometrů od Dar Es Salámu na severozápad směrem do do turistického nebe. K božským výhledům na Kilimanjaro. K mezinárodnímu letišti a cestovním kancelářím. K safari v každé druhé výloze. Vystavení přesilovce místních v zápase o dolary.
Snažili se uspět. Vydělat. Urvat. Najíst se a něco mít. Pro sebe, pro rodinu a pro příští týden.
Tanzanie ale dokázala nabídnout i kladné hrdiny. Jedním z nich byl Mike. Ranger z národního parku. Urostlý chlap. Inteligentní a vzdělaný. O přírodě toho věděl spoustu. V sobě měl skromnost a charisma navenek.
„Bacha,” řekl první den při pěším safari pod Mt. Meru a ukázal prstem na větev před námi. Na ní se pomalu pohyboval had. Jeho malá hlava se za listím střídavě schovávala a znovu objevovala spolu s jazykem, kterým ohledával cestu.
„Když tady dřív lidé sekali větve na oheň, hodně jich při tom zemřelo,“ vysvětlil.
„Co se stane, když nás uštkne? “ zeptal jsem se hloupě.
„Co se stane?” zopakoval otázku. „Nic, umřete,” odpověděl.
Bylo to znepokojující a směšné zároveň. Všechny ty naše evropské představy o tom, že bezpečí je samozřejmé, že riziko můžete pojistit za poplatek a že když máte starostlivý dozor, nemůže se nic stát.
Hloupost. Stačí když vám do cesty přijde had. Úplně malý. Nepomůže nic. Musíte si prostě dávat pozor. Když si ho nevšimnete, nejspíš umřete.
Mike tohle všechno věděl. Bylo to pro něj přirozené. O moc víc než pro nás.
Seznámili nás s ním kluci z Arushi. Ti, kterým se nedalo po příjezdu vyhnout. Freelanceři místních cestovek. S tahem na branku. Ale ne s tím neurvalým, který vás dopálí už po pár minutách. Tihle hoši nabídli sebe. Vůli ukázat, co dokážou. Snahu být lepší a profesionálnější.
Ovšem na moji peněženku jich bylo trochu moc. Dva nosiči, kuchař, pomocník vůdce a k tomu Mike. Snažil jsem se jim vysvětlit, že počet dolarů, který mezi ně můžu rozdělit, je víceméně konstantní. Nerozuměli tomu. Stejně jako já jsem nechápal, proč ve dvou máme mít pětičlenný podpůrný tým pro výstup na 4500 metrů vysokou Mt. Meru.
Ranní hrnek voňavého černého čaje a vajíčka čerstvě umíchaná v základním táboře pár minut před probuzením nám pomohly přijmout tanzanský pohled na cestování. Dilema, jestli jsme to takhle chtěli, zůstalo bez odpovědi.
Až východ slunce na vrcholku vymazal všechny otázky. Vybledly stejně jako hvězdy, které ještě před chvílí vládly tmavé noční obloze. Sdílená souhvězdí severní i jižní polokoule ustoupila do pozadí a dole pod oponou noci se objevil obzor.
Svítání nám pod nohama nakreslilo půdorys hory. Z dálky vypadala jako roztančený trojúhelník, ale teď shora byl vidět sopečný kráter ve tvaru podkovy. Uvnitř byl další kužel, šikmo seříznutý v horní třetině. S otevřeným trychtýřem, který vedl asi až do pekel.
„Ash Cone,” ukázal na něj Mike.
„Výbuch před mnoha tisíci lety,“ dodal pro uklidnění.
Nespokojeně jsem přikývl. Uhranutý probouzející se krásou považoval jsem potenciální erupci za lákavé vyvrcholení.
Hluboko pod námi byl vidět Rhino point s kostrou nosorožce. Místo, na které přišlo umřít zvíře romantik. Samotář. Stálo mu za to vystoupat do sedla ve výšce skoro čtyř tisíc metrů. Aby mělo po smrti výhled do kraje, ve kterém prožilo svůj život.
Sedmdesát kilometrů dál na severovýchod a asi o kilometr výš se probouzelo Kilimanjaro. O týden později jsme na na něm stáli. Ale takhle zdálky bylo první setkání intimnější. V jeden okamžik Kili promítlo svůj stín do krajiny. Bylo to jako podání ruky. O chvilku později tma okolo nás ustoupila. Předala vládu světlu, které vrátilo život nekonečným pláním, divoké zvěři a Masajům.
.jpg)
Návštěva v ráji
„A ten pták přiletěl,” řekl průvodce spokojeně.
„Chlapovi sebral z hlavy nejenom to jabko, co si na ni položil, ale i pruh kůže s vlasama, jak měl ten ostrej zobák dopředu připravenej.”
Střihnul po nás pohledem. Tmavé rozesmáté oči zjišťovaly, jaký dopad jeho veselá historka má.
Podívali jsme s Alicí na sebe. Proč nám to vykládá? Chtěli jsme do kráteru Ngorongoro kvůli velkým africkým zvířatům. Pár desítek metrů před naším autem leželi lvi. Jako na kýčovité pohlednici. Tak proč teď ta přednáška o ptácích?
„Asi mu to na začátku přišlo jako dobrej nápad,” pokračoval, „pak mu kapala do obličeje krev a začal řvát. Ale už mu to nebylo nic platný.”
„Neměl ho dráždit,” přidal poučení a zubil se nad nejlepším fórem svého života.
Přestali jsme s Alicí žvýkat právě rozbalenou svačinu. Místo toho jsme koukali na nebe a na černé ptačí tečky, které elegantně kroužily nad kráterem.
Jedna z nich se z hejna oddělila. Spustila se z výšky dolů a zmizela za vzrostlými stromy. O pár vteřin později proletěla mezi větvemi. Hebké ptačí křídlo se lehce dotklo dlaně a šunkový sandwich z bílého chleba změnil majitele. Se značným zpožděním jsme zavřeli pusy, které zůstaly zbytečně otevřené.
Přitom ptáci rozhodně nejsou ti, kteří v místní pobočce ráje budí největší respekt. Ten mají lvi. S nimi sloni, nosorožci a hroši. Taky levharti a gepardi. Patriciové místního senátu, kteří za pomoci hyen vládnou plebejcům. Zástupům zeber, antilop a pakoňů.
Žijí s nimi pohromadě. Bez plotů. V obří Noemově arše, která odolala času. Dnes se jmenuje Ngorongoro. Podle Masajů jde o zvuk zvonků na krku pasoucích se zvířat. Ngorongoro.
Když přijedete na jeho okraj, zastaví se vám dech. V hloubce šesti set metrů leží rajská zahrada o rozloze přes dvě stě šedesát kilometrů čtverečních. Na dně je obdařená vodou a jezírky a shora požehnaná řídkými bílými mraky.
K vrchnosti tady patří i buvol. Když jste urostlí a stojíte fakt rovně, můžete mu koukat víceméně do očí. Ovšem moc se to nedoporučuje, protože dospělý býk váží skoro tunu a s tím se nedá moc soupeřit. Navíc jsou docela rychlí a s člověkem se z dobrých důvodů nekamarádí. Společně s hrochem patří mezi nejsmrtelnější zvířata Afriky.
Vybaven teoretickými znalostmi, nezdál se mi spasený travnatý plácek pod mohutnými stromy jako ideální místo pro kempink. I když se na něm stan bezvadně vyjímal.
.jpg)
„A ten pták přiletěl,” řekl průvodce spokojeně.
„Chlapovi sebral z hlavy nejenom to jabko, co si na ni položil, ale i pruh kůže s vlasama, jak měl ten ostrej zobák dopředu připravenej.”
Střihnul po nás pohledem. Tmavé rozesmáté oči zjišťovaly, jaký dopad jeho veselá historka má.
Podívali jsme s Alicí na sebe. Proč nám to vykládá? Chtěli jsme do kráteru Ngorongoro kvůli velkým africkým zvířatům. Pár desítek metrů před naším autem leželi lvi. Jako na kýčovité pohlednici. Tak proč teď ta přednáška o ptácích?
„Asi mu to na začátku přišlo jako dobrej nápad,” pokračoval, „pak mu kapala do obličeje krev a začal řvát. Ale už mu to nebylo nic platný.”
„Neměl ho dráždit,” přidal poučení a zubil se nad nejlepším fórem svého života.
Přestali jsme s Alicí žvýkat právě rozbalenou svačinu. Místo toho jsme koukali na nebe a na černé ptačí tečky, které elegantně kroužily nad kráterem.
Jedna z nich se z hejna oddělila. Spustila se z výšky dolů a zmizela za vzrostlými stromy. O pár vteřin později proletěla mezi větvemi. Hebké ptačí křídlo se lehce dotklo dlaně a šunkový sandwich z bílého chleba změnil majitele. Se značným zpožděním jsme zavřeli pusy, které zůstaly zbytečně otevřené.
Přitom ptáci rozhodně nejsou ti, kteří v místní pobočce ráje budí největší respekt. Ten mají lvi. S nimi sloni, nosorožci a hroši. Taky levharti a gepardi. Patriciové místního senátu, kteří za pomoci hyen vládnou plebejcům. Zástupům zeber, antilop a pakoňů.
Žijí s nimi pohromadě. Bez plotů. V obří Noemově arše, která odolala času. Dnes se jmenuje Ngorongoro. Podle Masajů jde o zvuk zvonků na krku pasoucích se zvířat. Ngorongoro.
Když přijedete na jeho okraj, zastaví se vám dech. V hloubce šesti set metrů leží rajská zahrada o rozloze přes dvě stě šedesát kilometrů čtverečních. Na dně je obdařená vodou a jezírky a shora požehnaná řídkými bílými mraky.
K vrchnosti tady patří i buvol. Když jste urostlí a stojíte fakt rovně, můžete mu koukat víceméně do očí. Ovšem moc se to nedoporučuje, protože dospělý býk váží skoro tunu a s tím se nedá moc soupeřit. Navíc jsou docela rychlí a s člověkem se z dobrých důvodů nekamarádí. Společně s hrochem patří mezi nejsmrtelnější zvířata Afriky.
Vybaven teoretickými znalostmi, nezdál se mi spasený travnatý plácek pod mohutnými stromy jako ideální místo pro kempink. I když se na něm stan bezvadně vyjímal.
„Průvodci určitě ví, co dělají,” snažil jsem se uklidnit Alici i sebe.
Měl jsem pravdu. Věděli. Dostavěli nám stan, podali večeři a ještě před setměním se vytratili do nedaleké betonové ubikace uzavřené masivními železnými mřížemi. Standardní pohled na to „kdo je za mřížemi a kdo před nimi” byl najednou dost relativní a moc neodpovídal obvyklým představám o zoo a pozorování zvířat.
Všechno by asi bylo pořádku, kdybych večer usnul a probudil se až ráno, případně se neprobudil vůbec. Jenže v noci se mi chtělo čůrat. Navíc mě ze spánku nevytrhl jen tlak v močovém měchýři, ale i podivný zvuk, ve kterém se dalo rozpoznat škubání trávy a funění.
Osvobodil jsem se ze spacáku a opatrně vykoukl ze stanu. Dva metry vedle se pásl buvol. Obrovský. Nasvícený bílým měsíčním světlem. Hlasitě frkal. Užíval si trávník, který jsme mu částečně obsadili a potřásal hlavou ozdobenou královskými rohy.
Ale když se vám chce fakt čůrat, tak vás ani buvol nezastaví. Jen částečně probuzený promýšlel jsem všechny možné varianty řešení. Pořád mi vycházelo, že ve stanu do rána zůstat nedokážu.
Jako přerostlá ještěrka s neduživými končetinami jsem se pomalinku vyplazil ven. Nemotorně jsem obkroužil stanový kolík a převrátil se na bok.
Nevím, jestli jste už někdy močili vleže. Pokud ano, umíte si představit, jaké to bylo.
Člověk by řekl, že po takovém zážitku je těžké usnout. Nebylo. Úleva s přehledem porazila obavy. Stoicismus pragmaticky zvítězil a stan mi připadal jako jeho pevnost.
Ráno bylo zvláštní. Když slunce ozářilo hranu kráteru, byl palouk prázdný. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli to celé nebyl jenom sen.
Když se probudíte
Jenže tehdy byla celá Tanzánie tak trochu sen. Když přivřu oči, tak se mi vrací. Kikujská boma s ohništěm a kouřem, ve kterém bych přežil tak do večera. Vidím kováře, který nad rozpálenými uhlíky buší kladivem do plátku kovu, ze kterého kouzlí ručně kovanou mačetu. Děti na cestě do školy. Jak se dotýkaly naší kůže a natahovaly ruce po sladkostech a pastelkách. Farmáře, který nám nabízel svoji farmu za cenu garáže v českém okresním městě. V ruce přitom držel hůl, kterou kdyby zarazil do půdy pod svýma nohama, tak by do týdne obrazila a usvědčila z neúspěchu všechny botanické zahrady Evropy.
Vidím „naše kluky”, průvodce, kteří se nás drželi skoro celou dobu. Vedli nás i sebe mezi Skyllou a Charibdou. Potřebou vydělat a zůstat přáteli. Dali nám opravdový dar. Obrovský hliníkový tác uvařeného masa s banány. Seděli jsme s nimi kolem kulatého stolu a společně rukama nabírali kousky jídla. Před odletem na Zanzibar jsme se objali.
Nejezděte do Tanzánie bez cestovky. Jinak riskujete. Že ji trochu poznáte. A zamilujete se. Do lidí i krajiny. Zjistíte to tak, že vám po návratu domů bude smutno.
Měl jsem pravdu. Věděli. Dostavěli nám stan, podali večeři a ještě před setměním se vytratili do nedaleké betonové ubikace uzavřené masivními železnými mřížemi. Standardní pohled na to „kdo je za mřížemi a kdo před nimi” byl najednou dost relativní a moc neodpovídal obvyklým představám o zoo a pozorování zvířat.
Všechno by asi bylo pořádku, kdybych večer usnul a probudil se až ráno, případně se neprobudil vůbec. Jenže v noci se mi chtělo čůrat. Navíc mě ze spánku nevytrhl jen tlak v močovém měchýři, ale i podivný zvuk, ve kterém se dalo rozpoznat škubání trávy a funění.
Osvobodil jsem se ze spacáku a opatrně vykoukl ze stanu. Dva metry vedle se pásl buvol. Obrovský. Nasvícený bílým měsíčním světlem. Hlasitě frkal. Užíval si trávník, který jsme mu částečně obsadili a potřásal hlavou ozdobenou královskými rohy.
Ale když se vám chce fakt čůrat, tak vás ani buvol nezastaví. Jen částečně probuzený promýšlel jsem všechny možné varianty řešení. Pořád mi vycházelo, že ve stanu do rána zůstat nedokážu.
Jako přerostlá ještěrka s neduživými končetinami jsem se pomalinku vyplazil ven. Nemotorně jsem obkroužil stanový kolík a převrátil se na bok.
Nevím, jestli jste už někdy močili vleže. Pokud ano, umíte si představit, jaké to bylo.
Člověk by řekl, že po takovém zážitku je těžké usnout. Nebylo. Úleva s přehledem porazila obavy. Stoicismus pragmaticky zvítězil a stan mi připadal jako jeho pevnost.
Ráno bylo zvláštní. Když slunce ozářilo hranu kráteru, byl palouk prázdný. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli to celé nebyl jenom sen.
Jenže tehdy byla celá Tanzánie tak trochu sen. Když přivřu oči, tak se mi vrací. Kikujská boma s ohništěm a kouřem, ve kterém bych přežil tak do večera. Vidím kováře, který nad rozpálenými uhlíky buší kladivem do plátku kovu, ze kterého kouzlí ručně kovanou mačetu. Děti na cestě do školy. Jak se dotýkaly naší kůže a natahovaly ruce po sladkostech a pastelkách. Farmáře, který nám nabízel svoji farmu za cenu garáže v českém okresním městě. V ruce přitom držel hůl, kterou kdyby zarazil do půdy pod svýma nohama, tak by do týdne obrazila a usvědčila z neúspěchu všechny botanické zahrady Evropy.
Vidím „naše kluky”, průvodce, kteří se nás drželi skoro celou dobu. Vedli nás i sebe mezi Skyllou a Charibdou. Potřebou vydělat a zůstat přáteli. Dali nám opravdový dar. Obrovský hliníkový tác uvařeného masa s banány. Seděli jsme s nimi kolem kulatého stolu a společně rukama nabírali kousky jídla. Před odletem na Zanzibar jsme se objali.
Nejezděte do Tanzánie bez cestovky. Jinak riskujete. Že ji trochu poznáte. A zamilujete se. Do lidí i krajiny. Zjistíte to tak, že vám po návratu domů bude smutno.
Nám se to stalo.