Škratka - napsala Alena Janková

"Vždycky zavírejte všechny dveře. A dávejte si bacha, je to pěkná potvora," prohlásil strejda, když nám s bráchou předával klíče od svého bytu. Chystal se na pár dní pryč, a na nás spadlo hlídání jeho kočky Škratky. Doteď jsme ani netušili, že nějakou má. Když jsem se ho zeptala, proč to zvláštní jméno, jen se zasmál a řekl, že to uvidíme.
Byt byl uklizený, bílý a až podezřele tichý.
Uplynulo už pár hodin a kočka stále nikde. Prohledali jsme všechny prostory, kam by se mohla schovat a dohnalo nás to k úvahám, jestli si z nás strejda jen nevystřelil.
„No tak jí prostě dáme jídlo do misky a půjdeme ven, ne?“ Navrhnul brácha.
Došel do spižírny, vytáhl z ní konzervu se žrádlem a otevřel ji. Prošel kolem dveří a vtom na něj odněkud zeshora skočila. 
Zřejmě od samého začátku věděla, že sem nepatříme a jen čekala na správný okamžik pro útok. 

Na první pohled skoro jako kočka nevypadala, srstí jí prosvítala holá místečka, ocas měla tenký a dlouhý, jako mají krysy. Zato byla obří. Kdyby mi řekli, že do sebe pohltila další dvě kočky, uvěřila bych tomu. Přesto však byla překvapivě mrštná, úspěšně se vyhýbala všem pokusům mého bratra ji ze sebe sundat. Hlavu naopak měla oproti zbytku těla zvláštně malou, se zvrásněným obličejem, ve kterém zářily nenávistí dvě zelené oči. Tak šeredné stvoření jsem ještě neviděla, ale začínala jsem chápat význam jejího jména.

„Pomoz mi!“ Napůl zařval brácha.

Měla jsem husinu při představě, že bych se ji měla pokusit odtrhnout, tak jsem v rychlosti sebrala konzervu, kterou při útoku bratr upustil a kydla jsem ji do misky.
Při zvuku dopadajícího jídla se Škratka konečně rozhodla nechat bráchu být, a rozběhla se k misce.
Zakontrovala jsem ho, měl triko roztržené na několika místech a pár škrábanců, ale byl jinak bez větší fyzické újmy. S tou psychickou už to bylo horší.
Rozhostilo se ticho. Otočila jsem se směrem k misce a došlo mi, že ten malý ďábel je zase pryč. Zbývalo nám přežít ještě další dva dny.