Náš program je často nepřekročitelný rámec našeho života a jeho narušení nám kazí náladu. Umíte si stejnou situaci představit na poušti? Jste bez jakékoli pomoci. To může být velmi složitě řešitelné.
My jsme se do podobné situace dostali a mělo to pro nás zajímavé poučení.
V roce 1998 jsme přijeli do Maroka. Bylo nás pět posádek terénních vozů. Přejeli jsme celou Evropu, přepluli jsme Gibraltar, překročili jsme pohoří Atlasu a dojeli do Quarzazate. Spolikali jsme spoustu kilometrů a teď nám je měl okořenit písek. Kolem dokola města je jen poušť a sluníčko. Lidé se tu pohybují, pěšky, na velbloudu nebo auty. Příliš značek aut zde neuvidíte. Peugeot 404, Ladnrover Defender a Mercedes Sprinter. Slovo sprinter tu vypadá směšně, ale uvědomte si, že se zde nespěchá a auta jsou vyrobena okolo roku 1960. Vydrží zde jen stroj, který se jednoduše udržuje v provozu. Už cestou sem jsme potkali několik vraků aut a bylo zřejmé, že se přestaly pohybovat z jiného důvodu, než byla havárie.Tato mementa spolehlivosti byla varovná, ale my jsme svým strojům věřili. Dobrodružství začalo.
Quarzazate proslavil závod Paříž - Dakar, který v těch letech byl jedním z klíčových měst. Město bylo jiné, ale stále to byla civilizace s denním chodem, který nám mohl být sympatický, ale u nás těžko praktikovatelný. Přes den byli všichni, kromě nás schováni v domech. Okolo páté se začali probouzet a v šest hodin již vše žilo. V osm hodin zapadlo slunce a byla tma. Naprostá tma. Žádné osvětlení, jen tma. To ale nikomu nevadilo. Město mělo svá lákadla, některá jsme úplně nechápali, ovšem čajovny a kavárny nás oslovili.
Opustili jsme město a vydali se na cestu. Bylo cítit, že jsme obklopeni neznámem a problémy, které na nás číhají na každém kroku. Dojeli jsme do míst, kde nebyly cesty, lidé a snad ani život nebo se umně schovával. V noci bylo takové ticho, že jsme slyšeli svůj dech jako ohromný a jediný rachot. Auta jela dobře, ale stalo se to, co se stát muselo. Jedno auto si postavilo hlavu. Porouchala se vodní pumpa. Kdyby se mi to stalo u nás, budu naštvaný, ale tady? Nikdo jsme to nebrali vážně a s překvapením jsme se na tom shodli. Bylo to tím, že svítí sluníčko? Ano, slunce nám dávalo radost a sílu. Vůbec jsme neřešili, kde díl seženeme. Prostě to nějak dáme.
V roce 1998 jsme přijeli do Maroka. Bylo nás pět posádek terénních vozů. Přejeli jsme celou Evropu, přepluli jsme Gibraltar, překročili jsme pohoří Atlasu a dojeli do Quarzazate. Spolikali jsme spoustu kilometrů a teď nám je měl okořenit písek. Kolem dokola města je jen poušť a sluníčko. Lidé se tu pohybují, pěšky, na velbloudu nebo auty. Příliš značek aut zde neuvidíte. Peugeot 404, Ladnrover Defender a Mercedes Sprinter. Slovo sprinter tu vypadá směšně, ale uvědomte si, že se zde nespěchá a auta jsou vyrobena okolo roku 1960. Vydrží zde jen stroj, který se jednoduše udržuje v provozu. Už cestou sem jsme potkali několik vraků aut a bylo zřejmé, že se přestaly pohybovat z jiného důvodu, než byla havárie.Tato mementa spolehlivosti byla varovná, ale my jsme svým strojům věřili. Dobrodružství začalo.
Quarzazate proslavil závod Paříž - Dakar, který v těch letech byl jedním z klíčových měst. Město bylo jiné, ale stále to byla civilizace s denním chodem, který nám mohl být sympatický, ale u nás těžko praktikovatelný. Přes den byli všichni, kromě nás schováni v domech. Okolo páté se začali probouzet a v šest hodin již vše žilo. V osm hodin zapadlo slunce a byla tma. Naprostá tma. Žádné osvětlení, jen tma. To ale nikomu nevadilo. Město mělo svá lákadla, některá jsme úplně nechápali, ovšem čajovny a kavárny nás oslovili.
Opustili jsme město a vydali se na cestu. Bylo cítit, že jsme obklopeni neznámem a problémy, které na nás číhají na každém kroku. Dojeli jsme do míst, kde nebyly cesty, lidé a snad ani život nebo se umně schovával. V noci bylo takové ticho, že jsme slyšeli svůj dech jako ohromný a jediný rachot. Auta jela dobře, ale stalo se to, co se stát muselo. Jedno auto si postavilo hlavu. Porouchala se vodní pumpa. Kdyby se mi to stalo u nás, budu naštvaný, ale tady? Nikdo jsme to nebrali vážně a s překvapením jsme se na tom shodli. Bylo to tím, že svítí sluníčko? Ano, slunce nám dávalo radost a sílu. Vůbec jsme neřešili, kde díl seženeme. Prostě to nějak dáme.
Za chvíli byla pumpa venku a s jedním vozem jsme dojeli do oázy. Poslali nás za kovářem (kde se tam vzal?). Podíval se na poškozenou pumpu, udělal nám kafe a pustil se do díla. Večer auto opět jelo. Doufali jsme, že dojede do Španělska a tam díl vyměníme, ale nebylo to nutné. Auto dojelo až do Čech.
Tohle by mohl být šťastný konec, ale kde je ten závěr?
Tohle by mohl být šťastný konec, ale kde je ten závěr?
Zastavím se u sluníčka. Po přejezdu Atlasu jsme nezaznamenali žádné mraky. Jen slunce a slunce. Nevěděli jsme to, ale pumpovalo do nás radost a štěstí a pohodu. Najednou nic nebyl problém. Prostě maňána. Nebylo nutné něco řešit. Stačilo jen žít a být. Den za dnem. Pak jsme se začali vracet. Byl čas, čekali na nás Vánoce. Vyrazil jsme domů. Za Atlasem se na obloze objevil sem tam malinký mráček. Byl spíš propagační. Ve Španělsku ji jich bylo víc, ale stále jich bylo dost na to, abychom byli v pohodě. Ve Francii byly mraky zřetelné, přesto se pohoda nevytratila. V Německu už bylo sluníčko sem tam a za Šumavou jsme se ponořili pod deku oblačnosti a do smutku.
Poprvé v životě jsem pochopil, proč se mluví o životodárném slunci.