Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

Poučení: Násilím se dá vyhrát, ale vítěz zůstane sám.

Původnní verze:

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“

„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.
Budoucí meč se nechal ukonejšit o smyslu svojí existence. Byl dokonce hrdý. O několik měsíců později ležel v blátě vedle mrtvého templáře a padaly na něj kapky deště. 

„Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ v odpověď mu nepřicházelo nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nesly větrem.

Kdyby tušil, jaký osud ho čeká, přál by si zůstat ztracen. To by však odporovalo důvodu jeho stvoření. Vystřídal několik majitelů a pokaždé, když k někomu přilnul, zůstal znovu opuštěn v tratolišti krve. Kolik ztrát ještě unese? Má přece být tím silným a nezlomitelným! Byl dokonce součástí lupu a mnoho let strávil opřený v chladném, tmavém rohu hradního sklepení. Jedinými společníky se stali pavouci, jinak sem živá noha nevkročila. Jeho lesk časem šednul. „Chybí mi nějaký přítel. Chybí mi bojovat,“ posteskl si meč a marně vzpomínal, jaké to bylo, když se nosil po boku někoho ze svých pánů.

Jednoho dne, nedokázal určit, po jak dlouhé době, uslyšel hlasy, kroky a šramot u dveří. Ty se najednou těžce otevřely a tmu v místnosti prozářilo světlo z baterek. „Páni, podívej, Igore! Takový meč, to je tedy rekvizita,“ řekl jeden z archeologů, a přitom se k němu vrhl. 

„Že by konečně?“ zajásal meč, ale neradoval se dlouho. Místo skutečné bitvy ho čekalo něco jiného. Vědomí v nezničitelném kovu je nesmrtelné, a tak svou věčnou slávu žije ve vitríně vedle rytířské zbroje, kterou už nikdo nikdy neoblékne. Zbraně se mění s dobou, a dnes se bojuje jinak než s mečem. Ten se může jen dívat zpoza skla na své obdivovatele a tiše trpět tím, že už nikdy svůj účel nesplní.

Poučení: Násilím se dá vyhrát, ale vítěz zůstane sám.