„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům.
Začínal slunečný srpnový den, psal se rok 1983 a my jsme čekali na přílet strýčka Martina z Ameriky s jeho dcerou. Přesněji to byl strýc táty - bratr mého, bohužel již v mládí zemřelého dědy.
Nebyl to klasický emigrant, jak se tehdy říkalo. Odešel jako patnáctiletý v roce 1921 z území tehdejšího Slovenska do Ameriky za prací.
„Jak ho poznáme?“ ptal jsem se táty.
„Neboj, poznáme. Byli si s tvým dědou neuvěřitelně podobní, skoro jako dvojčata. A víš, že každý Vánoce posílá dopis s fotkou…“
„A s dolarama, že jo tati?“ rozpomněl jsem se.
„O to nestarej. A hlavně o tom nikde nemluv!“
„O dolarech? Nebo že je strejda z Ameriky? To se nesmí?“
„Tady se smí všechno!“ poučil mě táta. „A přitom nic,“ dodal.
„Jak ho poznáme?“ ptal jsem se táty.
„Neboj, poznáme. Byli si s tvým dědou neuvěřitelně podobní, skoro jako dvojčata. A víš, že každý Vánoce posílá dopis s fotkou…“
„A s dolarama, že jo tati?“ rozpomněl jsem se.
„O to nestarej. A hlavně o tom nikde nemluv!“
„O dolarech? Nebo že je strejda z Ameriky? To se nesmí?“
„Tady se smí všechno!“ poučil mě táta. „A přitom nic,“ dodal.
Ve svých jedenácti letech mi to moc jasné nebylo. Viděl jsem ale, jak se k nám blíží bělovlasý pán v hezkém obleku s mladší silnější paní a oba se usmívali. Táta jim vyšel vstříc. Podali si ruku. Strejdovi Martinovi tekly slzy.
„Po šedesáti dvou letech…“ zašeptal. „Toto je moje dcera, Catherine. Po našem Káča, zasmál se. Dělá učitelku. Na… elementary school…“ nemohl si vzpomenout, jak se řekne základní škola. Asi proto, že za něj to ještě byla škola obecná. Odebrali jsme se na parkoviště k našemu autu. Byl to letitý Moskvič, značně vytuněný korozí. Protože už bylo pokročilé letní slunečné dopoledne, v autě bylo jako v pekle. Dobrých pětačtyřicet stupňů. Táta odemkl a otevřel všechny dveře dokořán.
„Proč to děláš?“ zeptal se strýček táty.
„Je tam hrozný horko, bolela by nás hlava. Musím to nejdřív vyvětrat,“ vysvětloval táta.
Strejda kroutil hlavou: „Lepší je sednout do auta, pustit klimatizaci a vyjet…“
„Koho mám pustit?“ koukal nechápavě táta.
„Klimatizaci, chlazení…“ podíval se stejně nechápavě strýček.
„Nebo to snad nemá? Klimatizaci?“ ověřoval si nejistě.
„Nemá…“ vydechl táta.
„A proč si nekoupíš nový auto s klimatizací?“ nerozuměl tomu pořád strýček.
„Ale u nás nemají nic takový ani nový auta. A na nový stejně nemám…“ krčil rameny táta.
„Ty seš nezaměstnanej???“ zarazil se strýček. Táta se skoro urazil. Pracuju jako bagrista. U nás není nikdo nezaměstnanej…
„Bagrista? To u nás bys měl spoustu peněz!“
„To rád slyším.“ řekl už trochu nakvašeně táta. „Už se to vyvětralo, můžeme jet!“ odvedl hovor od něčeho, co ještě před pěti minutami ani neznal a jeli jsme z Ruzyně na Prahu.
„Po šedesáti dvou letech…“ zašeptal. „Toto je moje dcera, Catherine. Po našem Káča, zasmál se. Dělá učitelku. Na… elementary school…“ nemohl si vzpomenout, jak se řekne základní škola. Asi proto, že za něj to ještě byla škola obecná. Odebrali jsme se na parkoviště k našemu autu. Byl to letitý Moskvič, značně vytuněný korozí. Protože už bylo pokročilé letní slunečné dopoledne, v autě bylo jako v pekle. Dobrých pětačtyřicet stupňů. Táta odemkl a otevřel všechny dveře dokořán.
„Proč to děláš?“ zeptal se strýček táty.
„Je tam hrozný horko, bolela by nás hlava. Musím to nejdřív vyvětrat,“ vysvětloval táta.
Strejda kroutil hlavou: „Lepší je sednout do auta, pustit klimatizaci a vyjet…“
„Koho mám pustit?“ koukal nechápavě táta.
„Klimatizaci, chlazení…“ podíval se stejně nechápavě strýček.
„Nebo to snad nemá? Klimatizaci?“ ověřoval si nejistě.
„Nemá…“ vydechl táta.
„A proč si nekoupíš nový auto s klimatizací?“ nerozuměl tomu pořád strýček.
„Ale u nás nemají nic takový ani nový auta. A na nový stejně nemám…“ krčil rameny táta.
„Ty seš nezaměstnanej???“ zarazil se strýček. Táta se skoro urazil. Pracuju jako bagrista. U nás není nikdo nezaměstnanej…
„Bagrista? To u nás bys měl spoustu peněz!“
„To rád slyším.“ řekl už trochu nakvašeně táta. „Už se to vyvětralo, můžeme jet!“ odvedl hovor od něčeho, co ještě před pěti minutami ani neznal a jeli jsme z Ruzyně na Prahu.
Dcera učitelka se do té doby nijak neprojevovala. Mlčela, zdálo se, že poslouchala. Něco strýčkovi pošeptala. Táta se jí na cosi zeptal a ona zas šeptem odpověděla strýčkovi.
„Catherine česky a slovensky rozumí, ale nemluví. Chtěla by si odvézt jako suvenýr vaše noviny. Nějaké známé velké. Jako je u nás New York Times, Washington Post,“ přeložil šepot. Táta zahlédl trafiku u silnice. Zastavil.
„Vyskoč a kup Catherine nějaký noviny. Tady máš desetikorunu, zbytek si nech.“
„Catherine česky a slovensky rozumí, ale nemluví. Chtěla by si odvézt jako suvenýr vaše noviny. Nějaké známé velké. Jako je u nás New York Times, Washington Post,“ přeložil šepot. Táta zahlédl trafiku u silnice. Zastavil.
„Vyskoč a kup Catherine nějaký noviny. Tady máš desetikorunu, zbytek si nech.“
Vyskočil jsem z auta. Koukám na vystavené noviny. Chce pořádný, koupím pořádný. Přelétl jsem pohledem titěrné Svobodné Slovo, Práci, jen o chlup větší Lidovou Demokracii, příliš prosté Zemědělské Noviny a zarazil jsem se na deníku, kterým se dalo i přikrýt. S nejtučnějším titulem z tučných - RUDÉ PRÁVO. Koupil jsem jeden výtisk a zbylo mi ještě devět padesát- skvělý.
„Horší si vybrat nemoh´?“ loupnul po mě pohledem táta.
„Nemoh´,“ odpověděl jsem popravdě. Catherine sice rozuměla, ale jen mluvenému slovu. Zadívala se na první stránku a vykřikla:
„There's no freedom here, is there? Two old homosexuals on the front page of the newspaper!“ (Překlad: Tady že není svoboda? Dva staří homosexuálové na první stránce novin!) a ukázala titulní stránku, kde byla fotka vášnivě se líbajícího Gustáva Husáka s Erichem Honeckerem.
„Horší si vybrat nemoh´?“ loupnul po mě pohledem táta.
„Nemoh´,“ odpověděl jsem popravdě. Catherine sice rozuměla, ale jen mluvenému slovu. Zadívala se na první stránku a vykřikla:
„There's no freedom here, is there? Two old homosexuals on the front page of the newspaper!“ (Překlad: Tady že není svoboda? Dva staří homosexuálové na první stránce novin!) a ukázala titulní stránku, kde byla fotka vášnivě se líbajícího Gustáva Husáka s Erichem Honeckerem.
Strýček přikývl a oklepal se štítivě.
Tetě jsme nerozuměli ani slovo, anglicky jsme neuměli.
Nám se ta fotka taky nelíbila, i když z jiného důvodu. To už jsme zastavili a po chvíli pěší chůze přišli ke známé restauraci U Dvou koček v centru Prahy.
„Strýčku, tohle je jedna z nejlepších restaurací v Praze.“ informovali jsme ho a vešli dovnitř. Strýček se zastavil ihned za dveřmi.
„Pojďte, rychle, támhle je volný stůl! Ať nám ho někdo nezasedne!“ strachoval se táta.
Strejda ale stál jak přikovaný.
„Tak nás snad někdo přijde přivítat a usadit???!“ podivoval se. Na pokyn táty jsem běžel ke stolu si tam sednout a divil jsem se pro změnu já. Po jídle táta opět vyvětral moskviče, všichni už věděli proč a jeli jsme domů. Cestou strýček koukal na lidi.
„Proč mají všichni hnědý, nebo šedý oblečení? To je nějaký svátek? Nebo protest?“ nechápal.
„Nosí, co se prodává v obchodě…“ pokrčil rameny otec.
„A proč nejdou do jiného obchodu?“ naléhal strejda.
„To můžou. Ale tam mají to samý.“
„Strýčku, tohle je jedna z nejlepších restaurací v Praze.“ informovali jsme ho a vešli dovnitř. Strýček se zastavil ihned za dveřmi.
„Pojďte, rychle, támhle je volný stůl! Ať nám ho někdo nezasedne!“ strachoval se táta.
Strejda ale stál jak přikovaný.
„Tak nás snad někdo přijde přivítat a usadit???!“ podivoval se. Na pokyn táty jsem běžel ke stolu si tam sednout a divil jsem se pro změnu já. Po jídle táta opět vyvětral moskviče, všichni už věděli proč a jeli jsme domů. Cestou strýček koukal na lidi.
„Proč mají všichni hnědý, nebo šedý oblečení? To je nějaký svátek? Nebo protest?“ nechápal.
„Nosí, co se prodává v obchodě…“ pokrčil rameny otec.
„A proč nejdou do jiného obchodu?“ naléhal strejda.
„To můžou. Ale tam mají to samý.“
Strejda nepochopil a byl z odpovědi zmatený. To už jsme vyjeli mimo Prahu a jeli po okreskách k domovu. Strýček pořád poposedal a sahal za sebe.
„Kde to má pásy?“ ptal se.
„Nemá.“ odvětil táta.
„Tak jeď radši pomalejc, když jsme na staveništi.“
„Ale my nejsme…“
„A proč jsou tady kolem silnic ty díry???!“ ukazoval zmateně na strouhy kolem cesty. Do toho začalo i stromořadí.
„A co ty stromy???“ reagoval už téměř hystericky. „To se nestane, že do toho někdo vjede,“ ukázal na strouhu, „nebo narazí???“ zabodl zrak do stromu.
„No, to se stává pořád…“ mávl rukou táta.
„Tak proč to tu máte???“ ptal se už skoro zděšeně.
„Nemá.“ odvětil táta.
„Tak jeď radši pomalejc, když jsme na staveništi.“
„Ale my nejsme…“
„A proč jsou tady kolem silnic ty díry???!“ ukazoval zmateně na strouhy kolem cesty. Do toho začalo i stromořadí.
„A co ty stromy???“ reagoval už téměř hystericky. „To se nestane, že do toho někdo vjede,“ ukázal na strouhu, „nebo narazí???“ zabodl zrak do stromu.
„No, to se stává pořád…“ mávl rukou táta.
„Tak proč to tu máte???“ ptal se už skoro zděšeně.
Táta jen pokrčil rameny. Nikdy o tom nepřemýšlel.
„To je kvůli vodě… Asi,“ namířil bradou na škarpu.
„To tu tolik prší?“ nedal pokoj strejda.
„Ne,“ zakontroval táta.
„To by u nás nepovolili…“ zakončil diskuzi strejda.
Následovala návštěva na Roztockém zámku.
„To tu tolik prší?“ nedal pokoj strejda.
„Ne,“ zakontroval táta.
„To by u nás nepovolili…“ zakončil diskuzi strejda.
Následovala návštěva na Roztockém zámku.
Teta Catherine si nás chtěla natočit na kameru, ale vždy, jak na nás namířila, začali jsme pózovat a znehybněli jsme. Ať má pěkný fotky a nemá to rozmazaný! Kameru jsme nikdo z nás předtím neviděli.
Konečně jsme dojeli bezpečně domů.
Konečně jsme dojeli bezpečně domů.
Strýček s Catherine nám dětem rozdal dárky. Bylo vidět, že ještě u nich měl pocit, že cestuje do Afriky. Balíček jednorázových propisek BIC, hnusné kulaté lízátko a naštěstí alespoň jedno malé puzzle od Disneyho. Když jsme vyšli z domku ven k venkovnímu sezení na kávu, všiml si sušícího se česneku a cibule pod střechou kůlny. Vzal do ruky obrovskou palici česneku a rozzářil se.
„Takový jsme měli doma, na Slovensku. To je krása! A ta vůně! Catherine, foto pleas!“ a ukázal tátovi, aby si stoupl vedle něho.
„Takový jsme měli doma, na Slovensku. To je krása! A ta vůně! Catherine, foto pleas!“ a ukázal tátovi, aby si stoupl vedle něho.
Catherine je vyfotila a dnes je to jediná barevná vzpomínka, kterou na strýčka z Ameriky z období šedohnědých triček, kalhot a svetrů mám.