Na prázdniny jsem se těšíval už jako dítě, a pokračovalo to dále i do dospělosti. Jediná vada na kráse byla, bohužel, přísný dozor mého otce.
Často mě huboval, že jen tak proležím celé dny v knihách, a nedělám tedy tím pádem nic kloudného. Nic, co by mělo nějakou hodnotu. Něco, co člověk může, uchopit do rukou. Ohmatat si. K něčemu konkrétnímu využít.
„A ještě má furt zatemníno!“ neopomenul vždy výhružně dodat.
Slunce vůbec představovalo pro otce, coby vášnivého zahrádkáře, stejně jako déšť, základní dynamické prvky tohoto světa.
Zde nebylo místo pro Boha, ale ani pro komunisty.
Však si dobře vzpomínám, ještě jako dítě. Jak předseda závodního výboru KSČ u nás doma rozpačitě přešlapoval. „S čepicí pod paží.“ Jak to to otec vždy popisoval.
Hučel do táty, ať konečně podepíše, že právě takové komunisty ve straně potřebují! Poctivé, pracovité, čestné, co necouvnou, co méně mluví, a o to více dělají.
„Komunisty, které mám teď,“ povzdechne si předseda smutně, „stojí úplně za hovno.“
Otec celou dobu zaujatě opravuje rozbitý televizní přijímač, konečně zvedne hlavu.
„Víš, Franto, já bych vstoupil, ale to by tam nesměli být ti lidé, co tam jsou teď!“
„Podrž mi tady ten drát.“
Zoufalý předseda závodního výboru KSČ mlčky vyplní otcův příkaz. Otec zručně připájí vadný spoj. Obrazovka se rozzáří obývákem.
„Funguje!“ tvolá otec spokojeně.
II.
Z hlediska počasí, buď svítilo málo, anebo zase moc. To byla ovšem potíž pro otcovy skleníky na zahradě, neboť papriky a rajčata vyžadovaly jenom jisté rozpětí teplot.
Vzpomínám si, jak otec vymyslel důmyslný systém automatického větrání. Pokud teploty uvnitř skleníků stouply příliš, některá okna se automaticky otevřela.
Geniální!
Jenže než táta ten systém stačil také vyrobit a nainstalovat, musel jsem tuto potupnou roli každodenně zastávat já. Velmi mě to otravovalo.
Komu by se také chtělo? Běžet uprostřed rozečtené kapitoly Hrabala či Klímy až dolů na zahradu a zkoumat teploty skleníků?
Vypozoroval jsem však, že stačí větrat přibližně okolo jedenácté každý den. Fungovalo to, tak co?
Otec sice po návratu z práce někdy hudroval, že se mu jeví listy ve sklenících jaksi povadlé, ale o to více pak zaléval. Rostliny se v noci většinou stejně nějak s mým lajdáctvím srovnaly.
III.
Dokud jsme neměli studnu. Voda byla na naší zahradě také veliký problém.
Buď pršelo moc, a potůčky vody vytvářely na svažitém pozemku po každém prudším dešti svá nová originální koryta.
Anebo naopak nepršelo vůbec, půda ale přesto rychle vyschla a popraskala. Vypadala jako pergamen, jako ruce stařenek u nás v samoobsluze. Ale déšť zase chyběl.
Otec říkával: „Bez vody nemůžeš mít zahradu.“ Kroutil sám nad sebou hlavou. Byl mrzutý a otrávený. Nešťastně hleděl směrem ke skleníkům.
Zařekl jsem se tehdy, že nikdy v životě nebudu jako táta.
Credo: Nebudu sázet stromy ze semínka, piplat je, roubovat. Nebudu opravovat televizory a rádia sousedům zadarmo. Nebudu obecně opravovat donekonečna staré věci. Staré věci nebudu též navěky věků skladovat.