Ukolébavka strojů v šedé noci - napsala Hana Procházková

Bylo normální uslyšet telefonát pro otce uprostřed noci, že se něco porouchalo v elektrárně. V těchto případech jsem ho vídala až ráno při odchodu do školky. Co už tak obyčejné nebývalo, bylo, když matka byla s prací pryč na celý měsíc a otec mě bral s sebou do práce.
V noci mě probudil, uspěchaně seskládal sendviče a po půl hodině cesty autem jsme byli na místě. Zatímco otec opravoval, prozkoumávala jsem místa, kam až jsem měla povolení bloudit se. Další aktivitou bylo kreslení u stolu v otcově kanceláři a následné prohledávání všeho, co tam šlo. Největším úspěchem byl nález sušenkového šuplíku, asi zásoby na horší časy. 

Tyto zábavy však netrvaly dlouho. Pokaždé mi byla předána karimatka se spacákem, abych pokračovala v přerušeném spánku. Zbytek noci jsem prospala na podlaze v rohu kanceláře, osvětleném jediným monitorem. Zvuky různých strojů a mašin zaplnily noční klid. Ta atmosféra mi po čase přišla až útulná a usínání mi náhle šlo lépe, než kdy jindy.
Ještě před svítáním jsem byla znovu probuzena. V polospánku nasedala do auta a cestou jedla polorozpadlé sendviče k snídani. 

Cesta domů vedla temnými lesy, kam ještě nedosáhly paprsky slunce. 

Vybavuji si, že jsme jednou měli štěstí na divoké prase s mláďaty, které se procházely přímo podél auta. Já z toho sice měla jakési safari, ale teď si dokážu představit, že otec jako řidič z toho nemohl být přímo nadšený. Tato cesta ovšem nevedla domů. Byla jsem odvezena rovnou do školky a den mi pokračoval jako jakýkoliv jiný. 

Noční výlety s vyjímečně povoleným ponocováním a podlažním lůžkem mi dodávaly pocit dobrodružství, který mi oživoval jinak zcela obyčejné dny.