Stál opřený o kamenný pilíř v Kapli svatého Vojtěcha a očima skenoval každičký milimetr magického prostoru. V místnosti bylo ticho, jen staré zdi kaple začínaly šeptat příběhy, které se snažily po staletí zatajit. Že by se na zámku měl ukrývat poklad, se tradují mnohé zvěsti. Naposledy se o jeho vypátrání v padesátých letech minulého století pokoušel doktor Havlík, místní patriot. Podle pramenů trpělivě štětci a štětečky šudlal temperové obrazy bočního oltáře, jako se o to nyní snažil Vojtěch, ale dál než do černé kroniky se nedostal. Povídá se, že jednoho dne vyběhl z kaple a nahlas opakoval: „Já na to přišel! Zítra to doťuknu! Ruka, noha, pravá, tmavá, oko, noha, levá, světlá…“
Utíkal ze zámecké brány a stále si to připomínal: „Ruka, noha, pravá, tmavá…“
Nedoťukl už ale nikdy nic. Jestli srdce v jeho těle dotlouklo samou radostí, nebo strachem z prozrazení, se můžeme jen domnívat. Byl nalezen na prahu nedalekého kostela bez známek života, zato s úsměvem na rtech. On, neznaboh.
„Musím to dokázat na počest všem Vojtěchům,“ dodával si odvahy Vojta Skála.
„Musím to dokázat na počest všem Vojtěchům,“ dodával si odvahy Vojta Skála.
Jeho hlas se rozléhal po prázdné kapli. Návštěvní hodiny skončily a on se mohl opět naplno ponořit do mravenčí práce. Otevřel svůj badatelský kufr, ve kterém měl pečlivě vyskládané různé štětce, prachovky, UV lampy a vše, co k odhalení domnělého pokladu potřeboval.
„Naše jméno je symbolicky spojené s ochranou a také obětí, takže já musím odhalit, co mělo zůstat skryto a zároveň ochránit odkaz těch, kteří pro náš kraj tolik znamenali a byli málem zapomenuti,“ říkal si v duchu. Přišlo mu fascinující, že se záhada pokladu vztahuje ke kapli svatého Vojtěcha, doktor Havlík byl Vojtěch a i on v současnosti nosí jméno českého patrona.
Na rozdíl od dob doktora Havlíka měl nyní Vojta k dispozici o dost lepší vybavení. Neměl sice moc rád piplavou práci se štětcem, zároveň však věděl, že bez ní to nepůjde ani v době pokrokové. Poté začal UV lampou prosvěcovat milimetr po milimetru spodní levý roh obrazu. Zaujala ho nepatrná, avšak zcela rovná čára s rozdvojeným koncem. Že by naznačovala směr? A vpravo od ní nějaký přeškrtaný náznak erbu.
Na rozdíl od dob doktora Havlíka měl nyní Vojta k dispozici o dost lepší vybavení. Neměl sice moc rád piplavou práci se štětcem, zároveň však věděl, že bez ní to nepůjde ani v době pokrokové. Poté začal UV lampou prosvěcovat milimetr po milimetru spodní levý roh obrazu. Zaujala ho nepatrná, avšak zcela rovná čára s rozdvojeným koncem. Že by naznačovala směr? A vpravo od ní nějaký přeškrtaný náznak erbu.
„Co když se někdo snažil zamést stopy?“ napadlo ho.
Ale jaké? Vyměnil lampu za výkonnější a přesunul se k prozkoumávání druhého křídla. Byl skálopevně přesvědčen, že ten reaktivní pigment musí něco prozradit.
„A mám to,“ vykřikl do prázdna. „Naše paní z Házmburka mate tělem. Ona se původně vůbec nemodlila, to až teď, pro naše ošálení. Její ruce původně směřovaly dolů, stejně jako ty sotva postřehnutelné čáry vedoucí ze zeleného podstavce pod erbem,“ vyjmenovával Vojta objevené anomálie, které pečlivě zaznamenal do vytištěných fotografií.
„Průsečík je tady,“ poťukal za chvíli nohou na dlaždici před soklem oltáře.
„A mám to,“ vykřikl do prázdna. „Naše paní z Házmburka mate tělem. Ona se původně vůbec nemodlila, to až teď, pro naše ošálení. Její ruce původně směřovaly dolů, stejně jako ty sotva postřehnutelné čáry vedoucí ze zeleného podstavce pod erbem,“ vyjmenovával Vojta objevené anomálie, které pečlivě zaznamenal do vytištěných fotografií.
„Průsečík je tady,“ poťukal za chvíli nohou na dlaždici před soklem oltáře.
„Přesně, jak psal doktor Havlík: „Ruka, noha, pravá, tmavá, oko, noha,“ proto on tak divně čumí a ona se modlí,“ měl jasno.
Matně zavzpomínal na hodiny fyziky a promýšlel, jak sám odsune oltářní sokol.
„Páčidlo mám, trochu strachu taky,“ vypočítával, „ale tuhle stopu už nemůžu pustit.“
Zasunul kus železa do nepatrné štěrbiny mezí zdí a dřevěným oltářem. Oddálil se víc než znatelně. Zopakoval své snažení a už už se před ním rozprostřela černá díra do nikam.
„Brr,“ vyjekl při pohledu na první pavouky, kteří se rozběhli po kapli. Z otvoru se linul těžký, zatuchlý vzduch se zemitým podtónem vlhkého dřeva a hlíny.
Vojtěch vzal baterku a neohroženě vykročil. Kužel světla se rázem vpil do prázdna před ním. Na strmém schodě, který opravdu nečekal, si zvrtl kotník. „Do prdele,“ zaklel, ale zpět se neohlížel. V předklonu pokračoval krok po kroku do neznáma. Tu a tam prsty rozčísl pavučinový závoj, občas na něco měkkého šlápl. „Asi myš,“ blesklo mu hlavou. Kamenná chodba pospojovaná jílem. Dlouhé černé nic. Vojta i přesto cítil, že za tím ničím musí přijít něco. Kmital baterkou a druhou rukou prozkoumával neprůsvitný terén.
„Ha!“ zarazil se po chvíli.
Vojtěch vzal baterku a neohroženě vykročil. Kužel světla se rázem vpil do prázdna před ním. Na strmém schodě, který opravdu nečekal, si zvrtl kotník. „Do prdele,“ zaklel, ale zpět se neohlížel. V předklonu pokračoval krok po kroku do neznáma. Tu a tam prsty rozčísl pavučinový závoj, občas na něco měkkého šlápl. „Asi myš,“ blesklo mu hlavou. Kamenná chodba pospojovaná jílem. Dlouhé černé nic. Vojta i přesto cítil, že za tím ničím musí přijít něco. Kmital baterkou a druhou rukou prozkoumával neprůsvitný terén.
„Ha!“ zarazil se po chvíli.
Ukazováček se mu zasekl v místě, kde jako by chyběla dlažební kostka. Posvítil na to místo a přečetl latinský nápis: „Umbrae Adalberti.“
Proč narazil zrovna na „Stíny Vojtěcha“, neměl ponětí. V hlavě měl čím dál větší zmatek. Další Vojtěch na seznamu. Sevřelo se mu hrdlo. Světlo na konci chodby stále neviděl.
„Neměl bych se raději vrátit? Kolik je vůbec hodin?“ přemítal.
„Neměl bych se raději vrátit? Kolik je vůbec hodin?“ přemítal.
Paprsek jeho jediné průvodkyně slábl.
K panice chyběl poslední krůček. Vtom hlavou zavadil o vyčnívající kámen. Bylo na něm vyryto: „Fatum ne empta – Nepokoušej svůj osud.“
Zkoprněl. Nedokázal ani odlepit svou podrážku od podlahy, polil ho studený pot, ztěžka dýchal. Jeho baterka definitivně zhasla.
Zkoprněl. Nedokázal ani odlepit svou podrážku od podlahy, polil ho studený pot, ztěžka dýchal. Jeho baterka definitivně zhasla.
„Nihil efferes!“ zaslechl téměř v mdlobách.
„Nic nevyneseš,“ vracelo se mu s ozvěnou stále dokola. Nic nevynesl. Ani do čtvrtého ročníku už nenastoupil...