píši vám léta páně 1597, listopadu patnáctého1), toto své vyznání nejniternější rukou vlastní v čase pokročilém, z milosti Boží, při rozumu bdělém a srdci klidném. Cítím totiž, že můj čas se nachyluje, jinak bych se ničeho takového neodvážil.
Nesluší se, aby muž, skála svého rodu, své city vyjadřoval a svou mužnost tím umenšoval. Avšak až se tento list vám do rukou dostane, nebudete mi ho už moci o hlavu omlátiti, ani mě před celým dvorem zesměšniti.
Srdce mé plane k vám i našemu rodu, jehož pokračování budiž ve hvězdách a rukou božích. Když jsem si vás, stár víc než čtyři desítky let, za ženu bral, měl jsem již své postavení, majetek Smiřických čítal několik panství a nadále se množil. Nadáním diplomatickým byl jsem totiž obdařen více než můj otec Zikmund, proto jsem zastával vysoké dvorské úřady Českého království za vlád tří panovníků.
Také díky vaší shovívavosti jsem se plně mohl věnovati svému povolání. Těšil jsem se z myšlenky, že zatímco já jmění moudrými obchody rozmožovati ráčil, vy jste se s láskou a oddaností starala o blaho mé i našich dětí.
Těm žel nebylo dáno křáčeti cestou, kterou jsme jim klestili, příliš dlouho. Toliko jsem si přál, aby se z Vojtěcha – syna našeho prvorozeného – stal chrabrý a prozíravý muž, který třeba jednou usedne i na královský trůn... Jak pošetilé bylo mé přání, zřím až teď.
Šestou dekádu jsem málem završil, když jsem bílou lilii své poslední dceři do rakve vkládal. Právě v tu dobu mé hledí přetáhl černý závoj smutku, který jsem nebyl s to odhrnout. Obrnil jsem se maskou silného bojovníka, leč srdce mé potoky slz zalévaly. Taková slabost pro muže mé velikosti nevídaná. Jen další práce pro vlast mě od zešílení zachránila. Se svým trápením jsem se sám rozhodl zůstat a vás tak přehlížet začal. Vy jste si přesto ani slůvkem nestěžovala, Kateřino má nejmilejší, a dál plakala do krajkovaného kapesníčku či na rameno své komorné.
Nyní se už první sněhové vločky snáší na dlažební kostky a já rozjímám sám v pražském paláci na Malostranském náměstí, k čemu je mi majetek, jmění, bohatství, které by Smiřickým i Rožmberkové závidět mohli, když nemám truhlice s pokladem komu ve věno vložit. Nehromadil jsem je z pocitu osobní důležitosti, ba ani o pocty, slávu a salvy z děla jsem nikdy neusiloval, snažil jsem se jen budovati doma to, co jiní bořili a získávat, o čem se předci báli jen snít.
Šestou dekádu jsem málem završil, když jsem bílou lilii své poslední dceři do rakve vkládal. Právě v tu dobu mé hledí přetáhl černý závoj smutku, který jsem nebyl s to odhrnout. Obrnil jsem se maskou silného bojovníka, leč srdce mé potoky slz zalévaly. Taková slabost pro muže mé velikosti nevídaná. Jen další práce pro vlast mě od zešílení zachránila. Se svým trápením jsem se sám rozhodl zůstat a vás tak přehlížet začal. Vy jste si přesto ani slůvkem nestěžovala, Kateřino má nejmilejší, a dál plakala do krajkovaného kapesníčku či na rameno své komorné.
Nyní se už první sněhové vločky snáší na dlažební kostky a já rozjímám sám v pražském paláci na Malostranském náměstí, k čemu je mi majetek, jmění, bohatství, které by Smiřickým i Rožmberkové závidět mohli, když nemám truhlice s pokladem komu ve věno vložit. Nehromadil jsem je z pocitu osobní důležitosti, ba ani o pocty, slávu a salvy z děla jsem nikdy neusiloval, snažil jsem se jen budovati doma to, co jiní bořili a získávat, o čem se předci báli jen snít.
S mým posledním výdechem umlkne větev černokostelecká, ale vy se nic nebojte, o vás bude postaráno do dní vašich posledních. Svému synovci Zikmundovi II. Smiřickému ze Smiřic z hruboskalské větve rodu dle závěti odkazuji majetek veškerý svůj, coby „fideikomis“2) z mé prozřetelnosti prohlášený. Vám odkazuji ves Koloděje se zámkem, kterýž se vaším dalším útočištěm stane. Věrně jste celý život po mém boku stála, jakožto neviditelná pevnost v zádech svého muže, za což byste si více než hmotné statky zasloužila.
Smím-li poslední své přání ještě vyjeviti, dopřejte mi poslední spočinutí v kapli svatého Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy. Přesně tam, kde první dvě mé děti odpočívat nemohou, neboť byly zlořády v době přestavby zámku jinde pohřbeny a sem nikdy nenavráceny. Nezmohl jsem nic. Netruchlete. Už za svými předky se vydávám lahodného moku popít, sám sebe ve zlaté zbroji vidím přesně tak, jak na oltáři vyobrazen zůstávám dalším pokolením na očích.
V srdci vás k Pánu si odnáším, tiše ruce líbám, drahá Kateřino.
Navždy váš Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic
Vysvětlivky:
1) Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic zemřel 18.11.1597
2) Fideikomis – je historická institut pozůstalostního řízení a jde o nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenectví, avšak jeho držitelem je v konkrétním okamžiku jen osoba určená posloupností uvedenou zřizovatelem. Majetek je tedy nedělitelný, proto bylo zabráněno zchudnutí a tím i zániku rodu. V Kostelci nad Černými lesy byl fideikomis zřízen v roce 1594, do zemských desek zapsán v roce 1597.
Smím-li poslední své přání ještě vyjeviti, dopřejte mi poslední spočinutí v kapli svatého Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy. Přesně tam, kde první dvě mé děti odpočívat nemohou, neboť byly zlořády v době přestavby zámku jinde pohřbeny a sem nikdy nenavráceny. Nezmohl jsem nic. Netruchlete. Už za svými předky se vydávám lahodného moku popít, sám sebe ve zlaté zbroji vidím přesně tak, jak na oltáři vyobrazen zůstávám dalším pokolením na očích.
V srdci vás k Pánu si odnáším, tiše ruce líbám, drahá Kateřino.
Navždy váš Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic
Vysvětlivky:
1) Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic zemřel 18.11.1597
2) Fideikomis – je historická institut pozůstalostního řízení a jde o nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenectví, avšak jeho držitelem je v konkrétním okamžiku jen osoba určená posloupností uvedenou zřizovatelem. Majetek je tedy nedělitelný, proto bylo zabráněno zchudnutí a tím i zániku rodu. V Kostelci nad Černými lesy byl fideikomis zřízen v roce 1594, do zemských desek zapsán v roce 1597.