V Pajzlu jsem strávila mládí. Pamatuju si na číšnici Marušku, která mi vynadala, že dávám sáček od čaje do popelníku, který se jmenuje přeci popelník, a ne čajosáčkovník, a to dá přece rozum, že se tam mají vyhazovat jen vajgly.
Pamatuju si, jak mě tam někdo plácnul po zadku, a pořád si pamatuju, co jsem tenkrát měla na sobě. Bílé dlouhé letní šaty, propínací s želvovinovými knoflíčky. Maruška si všimla, jak jsem zčervenala a zamrzla a řekla mi, že nemám dělat Zagorku, že už jsem konečně ženská a jako ženská s tímhle musím počítat. Ale já bych přísahala, že mě ten otisk ruky pálil ještě týden.
Maruška Zagorku nedělala, Maruška byla dlouholetou prací v Pajzlu otrlá. Když se v pokročilé noční hodině štamgast nemohl udržet a mával na Marušku svým přirozením vytaženým z nepraných kalhot, podívala se na něj skoro soucitně a klidně pravila: „Tímhle bych se bejt tebou teda nechlubila. Tady máš dvacku a skoč mi radši do nonstopu koupit chleba k utopencům.“ Došel.
Dnes to v bývalém Pajzlu vypadá civilizovaně. Nikde se nevznáší oblaky dýmu a dlouhé stoly osvětlují industriální předimenzované žárovky bez stínidel zavěšené na černých drátech, stejné, jako jsou v podobných hipsterských pajzlech v Praze, Londýně i v Bánovcích nad Bebravou.
„Třídní sraz je v salonku vpravo“.
Podívám se tím směrem a nikoho nepoznávám.
„Aha, vy nejste zdrávka?“
„Třídní sraz je v salonku vpravo“.
Podívám se tím směrem a nikoho nepoznávám.
„Aha, vy nejste zdrávka?“
Nejsem zdrávka, vypadám snad jako nějaká sestřička?
„Ne, já jsem Kotěrovka, základní škola Kotěrova.“
„Aha, tak ty jsou dole, po schodech vlevo.“
Poděkuju a ještě jednou se podívám na sestřičky v salonku. Jsou mladší než já? Nejmíň o pět let? Vypadám jen mladší, než jsem, proto mě tam číšník posílal? Tyhle sebezpytující otázky přišly nedávno. Nemám je ráda.
„Ne, já jsem Kotěrovka, základní škola Kotěrova.“
„Aha, tak ty jsou dole, po schodech vlevo.“
Poděkuju a ještě jednou se podívám na sestřičky v salonku. Jsou mladší než já? Nejmíň o pět let? Vypadám jen mladší, než jsem, proto mě tam číšník posílal? Tyhle sebezpytující otázky přišly nedávno. Nemám je ráda.
Přišly, když chtěl na konferenci můj manžel Andrej ještě pít večer s doktorandy a já jsem tam stála s malou unavenou Ninou a říkala, že se musíme vrátit do hotelu. A viděla se jakoby seshora a vůbec se mi ten obraz nelíbil.
Přišly, když jsem se pro změnu na své pracovní konferenci automaticky postavila s kafem, protože na mých pracovních konferencích se alkohol nepije, ke stolku s mlaďochy, já jsem stážista, já jsem taky stážista, a ty? Já už jsem tu osmnáct let a když se do dvou let nezblázním, dostanu za to medaili z kočičího zlata a fotku s paní prezidentkou.
Přišly, když se objevila ta malá vráska mezi obočím, úplně ze dne na den, přísahala bych, že tam včera nebyla. Mračivka, ale jak se nemračit, jak si pořád zachovat ten úsměv Mony Lisy, jak najít zase tu lehkost, kterou jsem měla, když jsem rozumovala nad poslední hrou Pitinského v oblacích dýmu ve starém Pajzlu?
„Hani! No, to je super, že jsi přišla!“
„Ježíš! A já jsem měla strach, jestli mě ještě po letech poznáte!“
„Prosimtě, vždyť ses vůbec nezměnila!“
Všichni jsme se nezměnili a všichni si lžeme.
Neviděla jsem je třicet tři let. Jako vzácná návštěva z ciziny jsem usazena doprostřed stolu. Sedím jako Kristus ve svých třiceti třech letech mezi apoštoly. Mám černé dlouhé letní šaty, propínací s perleťovými knoflíčky. A protože je to obraz jako z poslední večeře, objednám si smažák s hranolky a tatarkou, ten mi v upršeném městě chybí.
Debata začne pohřby: „Lukáš umřel, nikdo neví, co mu bylo, bylo to nějak náhlý, já pracuju jako účetní v nemocnici a viselo tam parte, byl sanitář.“ Nemůžu si vzpomenout, kdo byl Lukáš.
„Ježíš! A já jsem měla strach, jestli mě ještě po letech poznáte!“
„Prosimtě, vždyť ses vůbec nezměnila!“
Všichni jsme se nezměnili a všichni si lžeme.
Neviděla jsem je třicet tři let. Jako vzácná návštěva z ciziny jsem usazena doprostřed stolu. Sedím jako Kristus ve svých třiceti třech letech mezi apoštoly. Mám černé dlouhé letní šaty, propínací s perleťovými knoflíčky. A protože je to obraz jako z poslední večeře, objednám si smažák s hranolky a tatarkou, ten mi v upršeném městě chybí.
Debata začne pohřby: „Lukáš umřel, nikdo neví, co mu bylo, bylo to nějak náhlý, já pracuju jako účetní v nemocnici a viselo tam parte, byl sanitář.“ Nemůžu si vzpomenout, kdo byl Lukáš.
Pokračuje se nemocemi: „Já jsem na neschopence, mám vycházky jen do sedmi.“
„Aha, a tady se to fakt kontroluje?“ ptám se, protože mi připadá, že bych měla něco říct.
„No, jasně! Minule na mě baba zvonila, já jsem zrovna spala. A když jsem jí teda konečně otevřela, tak vona, že proč nevotvírám, jestli jsem někde byla, tak jsem jí řekla, se na mě podívejte, jak vypadám, si myslíte, že bych takhle někam trajdala, v županu a nenamalovaná?“
„Hmm, to teda byla baba. Taky kdo takovou práci kontrolora chce dělat. To musí bejt určitej typ charakteru, co chce buzerovat lidi,“ řeknu, protože mi připadá, že to říct mám.
„Moje sestra to dělá,“ řekne blondýna vedle mě, na kterou si taky nepamatuju.
Pak dlouho nic neřeknu.
„Aha, a tady se to fakt kontroluje?“ ptám se, protože mi připadá, že bych měla něco říct.
„No, jasně! Minule na mě baba zvonila, já jsem zrovna spala. A když jsem jí teda konečně otevřela, tak vona, že proč nevotvírám, jestli jsem někde byla, tak jsem jí řekla, se na mě podívejte, jak vypadám, si myslíte, že bych takhle někam trajdala, v županu a nenamalovaná?“
„Hmm, to teda byla baba. Taky kdo takovou práci kontrolora chce dělat. To musí bejt určitej typ charakteru, co chce buzerovat lidi,“ řeknu, protože mi připadá, že to říct mám.
„Moje sestra to dělá,“ řekne blondýna vedle mě, na kterou si taky nepamatuju.
Pak dlouho nic neřeknu.
Pokračuje se dětmi. Oddechnu si, že někdo má ještě menší děti než já. Je to ovšem druhý pokus, první manželství a první dcera se prý moc nepovedly, tak se to teď zkouší znovu a lépe.
Probírají se ti, co nepřišli.
Světská Iveta, co jezdila s kolotočem, propadala a všichni se jí smáli. Ivetu jsem potkala v Praze, když jsem přebíhala mezi přednáškou a studentskou brigádou. Šla si vybrat do Pařížské bílé kozačky, které by se jí hodily k bílému kožichu. Vzala si Fandu, koupili labutě a jezdí po poutích, hlavně v Německu. Má se dobře, sedí za kasou ve svém bílém kožichu a bílých kozačkách z krokodýlí kůže od Salvatore Ferragama, z pravé krokodýlí kůže, teď už byste je nesehnali, ale můžete si koupit úplně stejné z ekologické kůže, to znamená z koženky, a za stejnou cenu, protože někdo tu ekologii zaplatit musí, ale Ferragamo to nebude. A za bílou Ivetou se zatím do nekonečna točí bílé labutě a Karel Gott, nesmrtelný Kája, zpívá s Bushidem „Für immer jung“.
Světská Iveta, co jezdila s kolotočem, propadala a všichni se jí smáli. Ivetu jsem potkala v Praze, když jsem přebíhala mezi přednáškou a studentskou brigádou. Šla si vybrat do Pařížské bílé kozačky, které by se jí hodily k bílému kožichu. Vzala si Fandu, koupili labutě a jezdí po poutích, hlavně v Německu. Má se dobře, sedí za kasou ve svém bílém kožichu a bílých kozačkách z krokodýlí kůže od Salvatore Ferragama, z pravé krokodýlí kůže, teď už byste je nesehnali, ale můžete si koupit úplně stejné z ekologické kůže, to znamená z koženky, a za stejnou cenu, protože někdo tu ekologii zaplatit musí, ale Ferragamo to nebude. A za bílou Ivetou se zatím do nekonečna točí bílé labutě a Karel Gott, nesmrtelný Kája, zpívá s Bushidem „Für immer jung“.
Baletka Blanka, co do ní byli zamilovaní všichni kluci, šla na konzervatoř do Prahy, má tři děti a tančí v hudebním divadle Karlín. Taky jsem ji jednou potkala v Praze. Stěžovala si, že ji kulisáci jakoby omylem šahají na zadek, když se mění scéna.
„Proč si někde nestěžuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Jsem baletka, s tím se musí počítat. A když si moc stěžuješ, přijde místo tebe nějaká mladší a levnější Ruska.“
Vzpomenu si, jak ji ti kluci, co se teď dohadují, kdo do ní byl víc zamilovaný, povalili na horské škole do sněhu a cpali jí sníh za bundu. A jak se Blanka nejdřív smála a pak brečela, ať už přestanou.
Probírají se učitelé. Bývalá ruštinářka Matoušková, co nás musela učit němčinu a byla lekci před námi. Měla pomněnkově modré oči a uhlově černé vlasy a vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce být spíš Sněhurkou nebo zlou královnou. Nejspíš byla zamilovaná do bývalého ruštináře Zemánka, co musel druhou půlku třídy učit angličtinu a byl lekci před nimi.
„Proč si někde nestěžuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Jsem baletka, s tím se musí počítat. A když si moc stěžuješ, přijde místo tebe nějaká mladší a levnější Ruska.“
Vzpomenu si, jak ji ti kluci, co se teď dohadují, kdo do ní byl víc zamilovaný, povalili na horské škole do sněhu a cpali jí sníh za bundu. A jak se Blanka nejdřív smála a pak brečela, ať už přestanou.
Probírají se učitelé. Bývalá ruštinářka Matoušková, co nás musela učit němčinu a byla lekci před námi. Měla pomněnkově modré oči a uhlově černé vlasy a vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce být spíš Sněhurkou nebo zlou královnou. Nejspíš byla zamilovaná do bývalého ruštináře Zemánka, co musel druhou půlku třídy učit angličtinu a byl lekci před nimi.
Nikdy nás nenechali jít s třídnicí. Mrzelo mě to, protože jsem s třídnicí na dělených hodinách většinou chodila já a milovala jsem to, milovala jsem chodit ztichlou školou během výuky, přecházet po můstku nad aulou, co spojoval obě křídla budovy, kterou Kotěra navrhnul tak, aby vypadala jako zaoceánský parník... Líbilo se mi proplouvat svobodně, alespoň na pět minut chodbami, zatímco ostatní museli sedět na místě a čekat, až je vysvobodí zvonek. Ale Matoušková a Zemánek třídnici nedali z ruky, chodili si s ní sami.
Nikdy jsem nepochopila, jak mohla Matoušková vědět, že se Zemánek s třídnicí blíží, protože pravidelně několik minut před jeho příchodem přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a za našeho pochichtávání, kterého si nevšímala, si pečlivě namalovala rty ledově růžovou rtěnkou. Pokaždé přesně v okamžiku, když si upravila černou vlnu nad čelem, se ozvalo Zemánkovo klepání. Představovala jsem si tenkrát, že má v sobě nějaký vnitřní budík, který se spouštěl jako časování bomby, když Zemánek vyrážel, a Matoušková zamrzla uprostřed výkladu.
„Ty předložky se třetím a čtvrtým pádem, to už je jen taková formalita, to si přečtete za domácí úkol, teď si zazpívejte Udo, Ida, Uwe ist da…“ Zamířila neomylným krokem k zrcadlu nad umyvadlem a červené učebnice Německy s úsměvem a patnáct pohihňávajících se dětí pro ni přestaly existovat, bylo to jako zakletí, ze kterého ji vysvobodilo až Zemánkovo zaklepání na dveře. A pak se její pomněnkové oči rozzářily měkkým světlem, přesně takovým, jako je vidět na zaoceánských parnících při západu slunce, ale jen z paluby první třídy.
„A měli teda spolu něco?“ ptám se tak nějak pro forma.
„Ty to nevíš, Hani? Jo, ty už jsi s námi vlastně tenkrát nebyla. Matouškový manžel si jednou na Zemánka počkal a strašně mu rozbil hubu.“
Probírají se Cikáni, Ukrajinci a sto padesát pohlaví. Pije se pivo, hodně piva.
„Víš, že se Josefovu říká Negroland?“
„Já mám podporu, no to ani nebudu říkat, kolik to je, jak je to směšný, a ty Ukrajinci mají klidně i padesát tisíc. Padesát tisíc za nic!“
„Ta moje dcera, vona že prej má úzkosti. To my jsme neměli, takovýhle starosti, my jsme se nehroutili furt, že jo?“
Mám úzkost.
„A co ty, Hani, jaký je to v tom upršeným městě? Blbý, viď?“
„No, hodně tam prší…“
„Ne, já myslím ty přičmoudlí tam.“
Sedím jako Kristus uprostřed stolu, po třiceti třech letech. Měla bych něco říct. Co bych měla říct?
„Musím domů, dcera je furt nějak nemocná, tak ji nechci nechávat dlouho s našima.“
Myslím na Ninu, jak mi říkala: „Ale nezůstaneš tam zas až do pěti do rána, viď, jako na tom posledním srazu, od tý větší školy?“
„Neboj, Nino, nezůstanu, z toho už jsem vyrostla.“
„Ty předložky se třetím a čtvrtým pádem, to už je jen taková formalita, to si přečtete za domácí úkol, teď si zazpívejte Udo, Ida, Uwe ist da…“ Zamířila neomylným krokem k zrcadlu nad umyvadlem a červené učebnice Německy s úsměvem a patnáct pohihňávajících se dětí pro ni přestaly existovat, bylo to jako zakletí, ze kterého ji vysvobodilo až Zemánkovo zaklepání na dveře. A pak se její pomněnkové oči rozzářily měkkým světlem, přesně takovým, jako je vidět na zaoceánských parnících při západu slunce, ale jen z paluby první třídy.
„A měli teda spolu něco?“ ptám se tak nějak pro forma.
„Ty to nevíš, Hani? Jo, ty už jsi s námi vlastně tenkrát nebyla. Matouškový manžel si jednou na Zemánka počkal a strašně mu rozbil hubu.“
Probírají se Cikáni, Ukrajinci a sto padesát pohlaví. Pije se pivo, hodně piva.
„Víš, že se Josefovu říká Negroland?“
„Já mám podporu, no to ani nebudu říkat, kolik to je, jak je to směšný, a ty Ukrajinci mají klidně i padesát tisíc. Padesát tisíc za nic!“
„Ta moje dcera, vona že prej má úzkosti. To my jsme neměli, takovýhle starosti, my jsme se nehroutili furt, že jo?“
Mám úzkost.
„A co ty, Hani, jaký je to v tom upršeným městě? Blbý, viď?“
„No, hodně tam prší…“
„Ne, já myslím ty přičmoudlí tam.“
Sedím jako Kristus uprostřed stolu, po třiceti třech letech. Měla bych něco říct. Co bych měla říct?
„Musím domů, dcera je furt nějak nemocná, tak ji nechci nechávat dlouho s našima.“
Myslím na Ninu, jak mi říkala: „Ale nezůstaneš tam zas až do pěti do rána, viď, jako na tom posledním srazu, od tý větší školy?“
„Neboj, Nino, nezůstanu, z toho už jsem vyrostla.“
Při odchodu mi ještě Lojza Kadečka, a toho si pamatuju, protože jsem s ním seděla v lavici a napatlal mi do vlasů černou temperu, řekne: „Kdybys tenkrát tak brzo neodešla, Hani, mohlo ze mě něco bejt! Ty jsi mě vždycky zachraňovala, jak jsi mi napovídala!“
Kdybych tenkrát tak brzo neodešla, co by ze mě bylo?