„Zoltí, pojedeme od práce na zájezd do Kostélce. Na ten zámek. A proč máš na sobě ty sváteční tepláky??? Adidásky? To se žéníš, nebo co???!“
„Chtěl jsem tě vzit na večéři, dyž mame to výróčí…“ pokrčil rameny Zoltán. Byli spolu už celý týden a on věděl co se sluší a patří.
„Netréba, večeři jsem přinésla…“ prohlásila a vytáhla z kabely ještě neoškubanou slípku, se zakrouceným krkem. Zoltán, když to viděl, dal Arance facku, až to mlasklo.
„Co si blbá, kdyby tě chytili… Viš, že máš podmínku. O tvý haranty se starat nebúdu…“
Aranka se po pohlavku zapýřila štěstím. Od matky i babičky věděla že- „keď nebije, nemiluje“.
„Ale Zoltí, pověděla bych, že mi vlezla do kabele a uhynúla…“
„A když by ti nevěříli???“
„Liška, sviňa… Chytla jí, a když po ní šli, schovala slepici ke mně do kabele…“
Zoltán mávl rukou. Byl rád, že nakonec nemusel do restaurace na večeři, i když to plánoval. Věděl o sobě, že když se napije, rád dělá kudlou otvory gádžům do kabátů. No a když si ho nestihnou sundat… Zkrátka byl také v podmínce. Proto se mu nelíbilo ani to, že Aranka mluví o nějakém zámku.
„Cos to říkala o tom zamku? Kurňa, Aranko, řekli sme, že do báně už nechceme, navíc nejsem kasař…“
„Ale Zoltí zamek je něco jako Hrad, ten barák se zubatou zdi, a tim plechovym farářem s mečem a tou svatebni blilou pani, co tam běha v noci po věžich.“
Když Zoltan slyšel cokoli o svatbě, odplivl si jak před čertem. S Arankou to myslel vážně, ale na svatbách mu to připadalo, jako u soudu, Vepředu se stojí, jsou tam svědci, zástupce státu, čumilové… Brrr! Ale už chápal co je zámek. Vzpomněl si na jeden školní výlet, kdy nestihl pauzírovat.
„Tam se chodi v těch velkych papučích! V papučích nechodim ani k babičce do maringotky!“
Aranka se zamyslela. To byl těžký kalibr a jasný argument. Babička byla jako v každé romské rodině nezpochybnitelná autorita. Na babičku byla psaná i Zoltánova firma. Protože Zoltán právě kvůli podmínce a záznamu v rejstříku vlastnit firmu nemohl. Firmička se jmenovala Met Rom Stav. Jako metařská romská stavební firma. Bohužel se to občas pletlo s konkurenčním Metrostavem. To se Zoltánovi nelíbilo. Protože metrostav používá těžké stroje, co udusávají zeminu a zpravidla kopou do mnohem větší hloubky.
„Zoltí neboj, tam se v papučích nechodi. Vedouci ze slepičarny už tam byl. Pry je tam někde poklad. Je to na dveřích do kostéla na nějaké geodézii!!!“
Poklad rozhodl o tom, že na zájezd pojedou.
„Kurva, Arano, dyk mi ho ani nemusíme stopit cely, víš kolik tam bude love? Můžeme zůstat poctiví, vyžijeme z nalezneho?!“
„A kolik to je?“ zvědavě reagovala Aranka.
„Patnact procent!!!“ vykulil své černé oči Zoltán, „to je skoro pulka, nebo víc!!!“ vysvětloval Arance Zoltán. Zároveň tím vysvětlil občasné nesrovnalosti v rozměrech základů se stavebními plány zákazníka na staveništích, kde se jeho firma realizovala.
V pátek byli na srazu u odjezdu zájezdového autobusu jako první. Na prohlídce nedočkavě popocházeli se skupinou a čekali, kdy přijdou ke dveřím do kaple. Konečně přišli ke kapli.
„Aranko, dívej amnézie!“ ukazoval na intarzované dveře.
„Číňan hraje na dudy a sedi na okapu. Číňan, to je jak cigán. To je znaméni. Četník po něm pálí a netréfí, je to vysoko. Vlašťofky stavi hnizda pod okápy a sejkory v nich. Ručičky z hodin už sou fuč. Ty byly zlatý. Ale okapy budou z mědi. Co ví Číňan, znám i já.
Za týden na zámek přijely dva postarší náklaďáky. Zdvižná plošina a valník. Parta snědých montérů hbitě sundávala měděné okapy a nakládala na valník.
Správce vyběhl ven a nestačí se divit:
„Co to tu děláte?!!!“
„Poslali nás z ministerstva kultůry! Čistit okapy!“
„Z jakýho ministerstva?! My patříme pod Lesy České zemědělské univerzity!!! A proč ty okapy odvážíte pryč?!“
„Na kultůře jim na vás móc záleží a vezeme je pryč… Jo! Aby sme vám při čištění nezasvinili dvorek…“ pronesl Zoltán sebevědomě jistým hlasem a ukázal bradou na nádvoří. Bradou, protože v rukou nesl od plošiny poslední sundaný okap. Hodil ho na korbu, mávnul užaslému správci na rozloučenou a přisedl do auta.
„Jeď Dušane!“ a rozesmál se. „V noci kradou gádžové. My v noci nemáme čas, bo tancujem a zpíváme!“
„A není na to vidět šéfe, zubil se Dušan. Nastartoval náklaďák a odjížděli s tím pokladem do Kovošrotu.“
Ale gádžové nebyli tak naivní, jak si Zoltán myslel, i když by to tak pojmenovat nedokázal. Před sběrnou už na ně čekala Policie.
„Tak pane Arpáde, půjdete s námi.“
„Kurva a co nálezný???“
„Tak tři roky…“ odhadl policajt vcelku přesně.
A tak se Zoltán opět ocitl v teplákách. Ale nebyly to adidasky a když stál před soudem, snad by se i raději- pánbůh ho netrestej- ženil.
„Cos to říkala o tom zamku? Kurňa, Aranko, řekli sme, že do báně už nechceme, navíc nejsem kasař…“
„Ale Zoltí zamek je něco jako Hrad, ten barák se zubatou zdi, a tim plechovym farářem s mečem a tou svatebni blilou pani, co tam běha v noci po věžich.“
Když Zoltan slyšel cokoli o svatbě, odplivl si jak před čertem. S Arankou to myslel vážně, ale na svatbách mu to připadalo, jako u soudu, Vepředu se stojí, jsou tam svědci, zástupce státu, čumilové… Brrr! Ale už chápal co je zámek. Vzpomněl si na jeden školní výlet, kdy nestihl pauzírovat.
„Tam se chodi v těch velkych papučích! V papučích nechodim ani k babičce do maringotky!“
Aranka se zamyslela. To byl těžký kalibr a jasný argument. Babička byla jako v každé romské rodině nezpochybnitelná autorita. Na babičku byla psaná i Zoltánova firma. Protože Zoltán právě kvůli podmínce a záznamu v rejstříku vlastnit firmu nemohl. Firmička se jmenovala Met Rom Stav. Jako metařská romská stavební firma. Bohužel se to občas pletlo s konkurenčním Metrostavem. To se Zoltánovi nelíbilo. Protože metrostav používá těžké stroje, co udusávají zeminu a zpravidla kopou do mnohem větší hloubky.
„Zoltí neboj, tam se v papučích nechodi. Vedouci ze slepičarny už tam byl. Pry je tam někde poklad. Je to na dveřích do kostéla na nějaké geodézii!!!“
Poklad rozhodl o tom, že na zájezd pojedou.
„Kurva, Arano, dyk mi ho ani nemusíme stopit cely, víš kolik tam bude love? Můžeme zůstat poctiví, vyžijeme z nalezneho?!“
„A kolik to je?“ zvědavě reagovala Aranka.
„Patnact procent!!!“ vykulil své černé oči Zoltán, „to je skoro pulka, nebo víc!!!“ vysvětloval Arance Zoltán. Zároveň tím vysvětlil občasné nesrovnalosti v rozměrech základů se stavebními plány zákazníka na staveništích, kde se jeho firma realizovala.
V pátek byli na srazu u odjezdu zájezdového autobusu jako první. Na prohlídce nedočkavě popocházeli se skupinou a čekali, kdy přijdou ke dveřím do kaple. Konečně přišli ke kapli.
„Aranko, dívej amnézie!“ ukazoval na intarzované dveře.
„Číňan hraje na dudy a sedi na okapu. Číňan, to je jak cigán. To je znaméni. Četník po něm pálí a netréfí, je to vysoko. Vlašťofky stavi hnizda pod okápy a sejkory v nich. Ručičky z hodin už sou fuč. Ty byly zlatý. Ale okapy budou z mědi. Co ví Číňan, znám i já.
Za týden na zámek přijely dva postarší náklaďáky. Zdvižná plošina a valník. Parta snědých montérů hbitě sundávala měděné okapy a nakládala na valník.
Správce vyběhl ven a nestačí se divit:
„Co to tu děláte?!!!“
„Poslali nás z ministerstva kultůry! Čistit okapy!“
„Z jakýho ministerstva?! My patříme pod Lesy České zemědělské univerzity!!! A proč ty okapy odvážíte pryč?!“
„Na kultůře jim na vás móc záleží a vezeme je pryč… Jo! Aby sme vám při čištění nezasvinili dvorek…“ pronesl Zoltán sebevědomě jistým hlasem a ukázal bradou na nádvoří. Bradou, protože v rukou nesl od plošiny poslední sundaný okap. Hodil ho na korbu, mávnul užaslému správci na rozloučenou a přisedl do auta.
„Jeď Dušane!“ a rozesmál se. „V noci kradou gádžové. My v noci nemáme čas, bo tancujem a zpíváme!“
„A není na to vidět šéfe, zubil se Dušan. Nastartoval náklaďák a odjížděli s tím pokladem do Kovošrotu.“
Ale gádžové nebyli tak naivní, jak si Zoltán myslel, i když by to tak pojmenovat nedokázal. Před sběrnou už na ně čekala Policie.
„Tak pane Arpáde, půjdete s námi.“
„Kurva a co nálezný???“
„Tak tři roky…“ odhadl policajt vcelku přesně.
A tak se Zoltán opět ocitl v teplákách. Ale nebyly to adidasky a když stál před soudem, snad by se i raději- pánbůh ho netrestej- ženil.