Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“. Měla před sebou důležitý úkol - zkontrolovat, jestli je rodinný poklad stále na svém místě. Nevěděla, co přesně má najít, o to přesněji však věděla kde. Zabouchla za sebou a odloupla ostrým nožíkem levé křídlo černého ptáka na intarzovaných dveřích. Každou chvíli mohla její snažení zhatit kopyta koní, ona se však nenechávala se znervóznět vrzajícími zvuky červotoče ani meluzínou hledající si skulinku mezi okenními vitrážemi.
„Sláva!“ zaradovala se a pomalu opatrně rozbalila pergamen.
„Poklad máš blíž, než si myslíš,
pod klenbou zříš pravdu,
zmaříš jeden pokus svůj,
zasloužíš zlou klatbu,“ stálo černým inkoustem napsáno na malém smotku.
Bylo zřejmé, že Magdaléna není první, komu ptačí křídlo, nyní vsazené nepatrně nakřivo, vydalo své tajemství.
„Vše je na svém místě, vše je, jak má být, asi se všichni báli klatby,“ opakovala si do ticha noci v komnatách i v zámecké zahradě osázené smutkem a samotou, aniž by tušila, co tím vzkazem pradědeček myslel. Byl na svém místě, a to je to hlavní.
…
Je konec dubna 2025 a já sedím zády opřená o stařičkou lípu, která pamatuje nejen Magdalénu Salomenu, ale i mnohé její předky. Míza statného stromu pumpuje energii do mé páteře, rovná ji. Upírám zrak do ostrého slunce. Co na tom, že za pár vteřin uvidím jen blikající hvězdičky. Stojí to za to.
Hlavou mi běží střípky o neúspěšných hledačích pokladů. Tehdy nebyly sociální sítě, mobilní telefony, ani drony, čas neběžel, ale táhl se pomalu jako rozteklý turecký med, takže buhví, kde se údajné důkazy o jejich marných snahách vzaly. Jeden se prý odebral ve směru letu ptáka směrem k jihovýchodní bráně, kde spadl do vodního příkopu, zatímco druhý začal odlupovat sgrafita už v samotné klenbě kaple a zemřel po nekontrolovatelném pádu na dlažbu. Jiný prý našel svůj konec ve sklepeních, kde se za ním zabouchly dveře, které do té doby zůstávaly otevřené.
„Lípo, prosím, pověz mi, jak je to s tím pokladem,“ žadoním a hladím její hrbolatý kmen. „Potřebuji tomu přijít na kloub, máme tu literární dílnu a chceme odkrývat místní tajemství.“
Lípa zaševelila svými letošními světle zelenými lístky:
Zaznamenala jsem si pečlivě každou hlásku, která vyšla z koruny statné pamětnice, a oči se mi zalily slzami. Slzami vděčnosti, že právě mně lípa vyjevila tajemství, které by nemělo být vůbec tajné, jen my lidé máme tendence na něj přes třpyt různých pozlátek zapomínat.
„Vše je na svém místě, vše je, jak má být, asi se všichni báli klatby,“ opakovala si do ticha noci v komnatách i v zámecké zahradě osázené smutkem a samotou, aniž by tušila, co tím vzkazem pradědeček myslel. Byl na svém místě, a to je to hlavní.
…
Je konec dubna 2025 a já sedím zády opřená o stařičkou lípu, která pamatuje nejen Magdalénu Salomenu, ale i mnohé její předky. Míza statného stromu pumpuje energii do mé páteře, rovná ji. Upírám zrak do ostrého slunce. Co na tom, že za pár vteřin uvidím jen blikající hvězdičky. Stojí to za to.
Hlavou mi běží střípky o neúspěšných hledačích pokladů. Tehdy nebyly sociální sítě, mobilní telefony, ani drony, čas neběžel, ale táhl se pomalu jako rozteklý turecký med, takže buhví, kde se údajné důkazy o jejich marných snahách vzaly. Jeden se prý odebral ve směru letu ptáka směrem k jihovýchodní bráně, kde spadl do vodního příkopu, zatímco druhý začal odlupovat sgrafita už v samotné klenbě kaple a zemřel po nekontrolovatelném pádu na dlažbu. Jiný prý našel svůj konec ve sklepeních, kde se za ním zabouchly dveře, které do té doby zůstávaly otevřené.
„Lípo, prosím, pověz mi, jak je to s tím pokladem,“ žadoním a hladím její hrbolatý kmen. „Potřebuji tomu přijít na kloub, máme tu literární dílnu a chceme odkrývat místní tajemství.“
Lípa zaševelila svými letošními světle zelenými lístky:
„Jen málo naznačím, jiní mi nevěří,
pořád si stěžují, nade vším láteří.
Jde-li jen o zlato, píseň je nehezká,
pravdu vždy ukáže až klenba nebeská.
Snažili získat se, co jim nepatřilo,
až je to navzájem všechny snad zabilo.
Nesnaž se klamat svět, žij v božím souladu,
jen tak se dostaneš k cennému pokladu.“
Zaznamenala jsem si pečlivě každou hlásku, která vyšla z koruny statné pamětnice, a oči se mi zalily slzami. Slzami vděčnosti, že právě mně lípa vyjevila tajemství, které by nemělo být vůbec tajné, jen my lidé máme tendence na něj přes třpyt různých pozlátek zapomínat.