„Dovolte mladý muži…“ promluví dáma v kloboučku a bílých rukavičkách. Její místo je až vzadu a trvá jí, než dojde k předním dveřím autobusu. Navíc nemá zájem s ostatními obíhat stánky, tak nespěchá.
„Pokusím se překládat, mí předci pocházeli odtud a v rodině jazyk český stále udržujeme.“ neví si jen úplně rady s policistovou první větou „Jeď s tím blbým velkým krámem někam do hajzlu!“- to paní Marghareta Slavata Smiricky z Haagu česky skutečně nikdy neslyšela. Zbytek s popisem cesty již ale zvládá bravurně a za chvilku opouští vůz za syčení dveří. Přejde náměstí za štěbetání keramických ptáčků naplněných vodou- hitem letošního trhu. Utře si kapesníčkem z tváře vločku popela ulítlého z obrovského grilu s echt domácími klobásami. Ty jsou dle etiket na igelitových pytlech z Makra vyrobeny právě v Nizozemí. Přesto si nedá a pokračuje ke kosteleckému zámku.
„Jedna dospělý prosím.“ hlásí na pokladně.
„Snad jeden! Ne?!“ štěkne pokladní tolerantně. Paní Margharettu již dnešní ráno poměrně zmáhá. Služebná, pra pra pra paní pokladní- Dorota Svobodová by možná v kuchyni před čeládkou řekla i že je nasraná. A Marghareta se cití také tak, jen ten stav nazývá jinak.
„Prohlídka začíná v jedenáct, u těch dřevěnejch dveří! Jo a nesmí se do toho rohovýho pokoje s freskou, probíhá tam nějakej vejzkum!!!“ zakřičí za ní ještě pokladní.
Marghareta se rozhlédne po nádvoří zámku a vidí sedm dřevěných dveří. Vyloučí ty od záchodů a postaví se doprostřed prostoru. Vstupenku drží viditelně, snad si jí průvodce všimne. Zavřený rohový pokoj jí ale hatí plány. To už se ale prostor plní dalšími návštěvníky. V jedenáct si je přebírá průvodce a vyráží. Naštěstí evidentně není příbuzný s pokladní a za fundovaného výkladu provází skupinu zámkem. U dveří rohového pokoje se hemží několik dělníků se sbíječkami. Mají na montérkách nápis BABARZÚŘ. I když se průvodce snaží projít tímto místem co nejrychleji, několik zlobivých dětí svým řevem a zvídavých důchodců svými přiblblými dotazi způsobí zmatek. Marghareta toho využije a vklouzne do pokoje. Cítí, jak se jí zpomalí dech, přejde jí dosavadní rozčilení a okamžitě se začne usmívat.
Vběhne za ní jeden „BABARZÚŘ“.
„Ale milá paní,“ povídá konejšivě, „sem byste neměla chodit. Je to teď tak trošku zakázané. Někdo tam venku by se mohl zlobit.“
„Vy se na mě ale nezlobíte, že…“ usmívá se stále Marghareta.
„Teda trochu možná… Vlastně ne. Ale na chodbě jsem byl ještě… Rozzlobený.“ začervená se. Sám to nechápe, právě ještě na chodbě byl přímo nasraný, že tam ta baba leze, čemuž by sice Marghareta česky nerozuměla, ale poznala by to.
„A jak vám to jde, pánové?“ zeptá se zdvořile.
„Máme tu trochu těžkosti, chlapi vždycky vezmou sbíječku, kladiva, že jdou bourat. Normálně by za pivo a pár korun klidně v Praze rozbourali Svatýmu Václavovi pod prdelí koně. Ale jak vlezou do toho pokoje, začnou kňourat, že je jim líto ničit ty malby a tu zeď. Nějak zleniví, nebo co…“
Marghareta vypadá, jako by to čekala. Jen pokyvuje hlavou a kouká se skoro neznatelným úsměvem do dálky. Potom se zadívá dělníkovi na nápis na montérkách. BABARZÚŘ. To slovo si z češtiny vůbec nepamatuje.
„Co je to to BABARZÚŘ?“ ptá se nesměle.
Chlapík se pousměje. „No, to je takovej… Doslova to znamená Babišův archeologický záchranný úřad. Před volbama slíbil spoustu peněz podnikatelům, samoživitelkám, mladým rodinám, starým lidem, doktorům, sestrám, útulkům, bezdomovcům a hlavně Monice. Jenže stát na to nemá peníze. Chtěl prodat Rakousku Vysoké Tatry, ale Slováci tvrdí, že nejsou jeho. Zkoušel prodat Čapí hnízdo, ale jeho nejstarší syn prohlašuje, že není jeho. V zoufalství zkoušel prodat do otroctví i svoje nejmladší dvě děti, ale Monika mu to zatrhla, že taky nejsou jeho. Tak založil tady ten úřad, protože jinak to neufinancuje.“
Paní Marghareta jen stojí a kouká s otevřenými ústy. Po chvíli pomalu promluví:
„Tak vidím, že se tu od dob Rudolfa II. moc nezměnilo. Vlastně jen jméno panovníka. A jak jste rozluštili mapu na intarzii?“
„To pro nás dělali lidi z MIJAVu. To je Ministerstvo jasnovideckých věcí…“ dodává, když vidí nechápavý výraz posluchačky. „Pracoval na tom přímo ministr, pan Michal David!“ dodává a zkoumá, zda to na návštěvnici zanechává patřičný dojem.
„A má na to potřebnou kvalifikaci?“ ptá se s obavou v hlase- neznajíc našeho předního umělce Marghareta.
„Jasně. Je z cirkusácký rodiny a měl tetu kartářku. Navíc hezky zpívá… I když teď už si nejsem úplně jistý, jestli to správně…“
„Ten Číňan na střeše znamená něco čínskýho- drahýho. Hraje na dudy, čili je slyšet, kde poklad je. Třeba poklepem na zeď. Ta znázorněná dlažba znamená, že je to za dlaždicemi, nebo cihlou. Střelec na číňana má holej zadek. Takže tam bude kromě zlata i drahej čínskej porculán. Když se tu zeď pokusíme odstřelit, rozbije se a zůstane nám holá… zadek. To že je poklad půl na půl zlato a porculán, napovídá i dvoubarevná intarzie průčelí hlavní budovy. A dál jsou tam menší stavby. Jsou menší, tam to není. A lítá tam sýkora, ta lítá brzy na jaře a jiřička, ta odlétá v létě pryč. Takže se to musí hledat v období vegetace. A to znamená, že je to v pokoji s okny. Vegetace je nutná, aby tam nikdo nečuměl a při hledání nebylo dovnitř vidět. Chybějící ručičky na věžních hodinách potom to, že se to muselo zazdít za ty cihly, nebo dlaždice, aby se k tomu nedostaly český ručičky, protože by poklad ukradly…“
Paní Margharita uznale pokývala hlavou: „Inu ministr zpěvák a po tetičce šaman. Podobné příběhy vyprávěla moje pubertální vnoučata po třídenním výletu do Amsterodamu. Teď už je jim naštěstí zase dobře, jen mají trochu roztřesené písmo… Mně už za chvíli odjíždí autobus, musím jít. A po stoletích mohu po své jmenovkyni zopakovat, že zaplať pánbůh, vše je na svém místě.“
To poslední pronese nahlas, když jde kolem pokladní, paní Svobodové. Cestou do autobusu přemítá o rodové pověsti i intarzii v kostele. Dosud to znala jen z vyprávění:
Číňan na střeše znázorňuje cizáka, nebo v tomto případě někoho, kdo cizáctví- nebo náboženský útlak představuje-Martinic a Slavata. Střelec- Albrecht Jan Smiřický- je tam proto, že ztvárnit defenestraci je složité a střelba je přece jen o něco chlapáčtější, než někoho shodit z okna. Přesto, nebo právě proto tam ta okna jsou vyvedena také. Dvě barvy na průčelí a šachovnicový motiv znamená, že i když se život a politika lidem jeví jako černobílé a důležité, ve skutečnosti zjistí, že je to jen hra. Hra těch mocných. Ptáci značí smíření a toleranci, to vše si Albrecht Jan uvědomil, když si nezranění vyhozených spojil jako i všichni ostatní s ochranou Panny Marie. Prapory vlající na obě strany představují, že každý má právo na rozdílný názor. Jednotlivec a národ, který k smíření, toleranci a právu na názor nedojde, nemá žádnou perspektivu a nastane pro něj bezčasí. Perspektivu značí ubíhající levá zeď a menší domky, bezčasí potom chybějící ručičky hodin na věži.
Po návratu domů, do Nizozemska Marghareta dopoví příběh svým vnoučatům:
„Albrecht Jan zemřel mlád, ve svých čtyřiadvaceti letech. Prohlédnuvší a smířený se svými omyly. Jeho sestra Markéta Salomena nechala vyjmout jeho srdce, zalít je voskem do kosteleckého keramického džbánu a zazdít do stěny toho pokoje. Od té doby tam každý pociťuje nával klidu, míru, lásky a smíření. To je náš rodový poklad. I vy to jednou předejte dál svým potomkům. Podmínkou je to místo nejdříve navštívit. A pokud tam někdo mezitím objeví někde nějakou tu zlatku, věřte, že o to chudší nebudete.“
Mladí chvíli nevěřícně koukali a podezřívali babičku z výletu do Amsterodamu. Ovšem když viděli její pevné ruce a zorničky přirozeně se rozšiřující s ubývajícím světlem zalité slzami zkušeností, vše pochopili a slíbili, že to vzdálené místo jednou také navštíví…
To poslední pronese nahlas, když jde kolem pokladní, paní Svobodové. Cestou do autobusu přemítá o rodové pověsti i intarzii v kostele. Dosud to znala jen z vyprávění:
Číňan na střeše znázorňuje cizáka, nebo v tomto případě někoho, kdo cizáctví- nebo náboženský útlak představuje-Martinic a Slavata. Střelec- Albrecht Jan Smiřický- je tam proto, že ztvárnit defenestraci je složité a střelba je přece jen o něco chlapáčtější, než někoho shodit z okna. Přesto, nebo právě proto tam ta okna jsou vyvedena také. Dvě barvy na průčelí a šachovnicový motiv znamená, že i když se život a politika lidem jeví jako černobílé a důležité, ve skutečnosti zjistí, že je to jen hra. Hra těch mocných. Ptáci značí smíření a toleranci, to vše si Albrecht Jan uvědomil, když si nezranění vyhozených spojil jako i všichni ostatní s ochranou Panny Marie. Prapory vlající na obě strany představují, že každý má právo na rozdílný názor. Jednotlivec a národ, který k smíření, toleranci a právu na názor nedojde, nemá žádnou perspektivu a nastane pro něj bezčasí. Perspektivu značí ubíhající levá zeď a menší domky, bezčasí potom chybějící ručičky hodin na věži.
„Albrecht Jan zemřel mlád, ve svých čtyřiadvaceti letech. Prohlédnuvší a smířený se svými omyly. Jeho sestra Markéta Salomena nechala vyjmout jeho srdce, zalít je voskem do kosteleckého keramického džbánu a zazdít do stěny toho pokoje. Od té doby tam každý pociťuje nával klidu, míru, lásky a smíření. To je náš rodový poklad. I vy to jednou předejte dál svým potomkům. Podmínkou je to místo nejdříve navštívit. A pokud tam někdo mezitím objeví někde nějakou tu zlatku, věřte, že o to chudší nebudete.“
Mladí chvíli nevěřícně koukali a podezřívali babičku z výletu do Amsterodamu. Ovšem když viděli její pevné ruce a zorničky přirozeně se rozšiřující s ubývajícím světlem zalité slzami zkušeností, vše pochopili a slíbili, že to vzdálené místo jednou také navštíví…