Literární esence - napsala Lucie Strechová a Zuzana Hrušková

Krásné
Dědova pracovna byla magické místo. Svatyně, do které se smělo vstoupit pouze na pozvání a nesmělo se ničeho dotýkat. Plné zdi knih a jejich vůně se linula celým pokojem. Děda byl hrdina. Děda četl. A jak! Seděla tam bez hnutí klidně i celý den. Magie příběhů se ji odehrávala přímo před očima. Byla tam ve válkách s Turčínem Poničanem, plavila se na lodi pirátského táty s Pipi, Tomíkem a Anikou, vsakovala do sebe všechno jako houba. Ale ten nejlepší byl o Golemovi. Tentokrát děda tak trochu zpíval a ona na něj fascinovaně hleděla. Ještě jednou, dědo! Vykřikla s dětskou radostí. A děda spustil znovu. Fantazie!! Ještě jednou, dedečku, moc prosííííím! Hihňala se fascinovaně. Děda se taky pobaveně zachechtal a spustil znovu. Už po čtvrté zpíval Strašlivou píseň o Golemovi. Zpívali společně a na její slova již nikdy nezapomene.

Lucie Strechová

Veselé

S kamarádkou jsme čerstvé šedesátnice a na dálku spolu pořádáme soutěž o zviditelnění neviditelných starších žen. Právě probíhá další díl. Sedím v metru a očima scanuji spolucestující. Tam u té zadní tyče, to je on! Vysoký, černovlasý. A blíží se ke mě! Osloví mě? Ve vagónu nás moc není. Tak, bohužel, jde ke slečně, co sedí naproti mně. Beru telefon a píšu kámošce. „Právě mě opět bez kontroly minul revizor. To je tak ponižující!“ Vzápětí odpověď: „Mě dneska kontrolovali, heč!“

Zuzana Hrušková

Smutné

Schoulí se pod masivní stůl, drží si ruce na uších a potichu brečí. Matku vždycky rozzuří když brečí nahlas. Ani tohle nepomáhá. Pořád ji slyší. Z chodby k ní neustále doléhal příšerný křik. Už je zase v rauši, pomyslí si. Řve, hazí věcma a mluví, bez ustání pořád něco mele a zároveň to hned překrucuje. Už dávno se v tom ztratila. V paneláku to nikdo neřeší. I z vedlejšího bytu slýchává vřístkot. Soused mlátí manželku a děti běžně a nikdo s tím nic nedělá. Ani ji nikdo nepřijde zachránit. 

Už to nevydržím, nechci tady být, opakuje si v duchu. V kuchyni je přece krabice a v ní spousta jehel a stříkaček. Stačí pár kapek obyčejné vody do žil a bude konec. Konečně bude ticho a klid. Mělo by to přece být tak jednoduché...

Lucie Strechová

Hnusné
Je mi 14 a jedu narvaným autobusem na trénink. Cestující jsou na sebe namáčknutí jak slisované fíky. Stojím u dveří a ten kdo je za mnou se na mě lepí nějak divně. A hybe se, strká do mě. Trochu tuším, ale nevím, co mám dělat. Rudnu, potím se. Naštěstí je tu moje zastávka, vystupuju a běžím do tělocvičny. V šatně svléknu džíny a nevěřícně zírám na vlhký flek na jejich zadní straně.

Zuzana Hrušková