„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. „Zdá se, že největší výzvou pobytu pro mě nakonec nebude slepování historických střípků, ale noční čůrání,“ pokračuji v úvahách. Na černokosteleckém zámku evidentně zažijeme středověk ve všech možných podobách.
Zatímco v sále Smiřických obdivujeme krásné klenby, odrážející zvuk dost nepřívětivě vzhledem ke čtení příspěvků, v ubytování nadáváme na malý ručník a hajzlíky na chodbě.
Jdu na snídani. Středověk vystřídal komunismus - párečky koupané ve vodní lázni, vejce natvrdo, sýr, šunka, májka, máslíčko či marmeládka – co víc si přát k přeslazenému čaji a umělé kytce na stole.
„Maj to aspoň pestrý,“ přemítám, „ať je to červená růže, oranžový karafiát, modrá chrpa, nebo žluté cosi, všechny smrdí stejně přepáleným tukem a ani jedna z nich se nemusí zalévat.“
4.28 – močový měchýř se hlásí. Dvakrát se převalím na tvrdé posteli, jestli jeho volání přeci jen nepřehluším. Marně. Soukám se zpod peřiny, nazouvám pantofle, odemykám, bloudím, nacházím. Rozsvěcím, což doma zásadně nedělám, ale v cizím, navíc společném prostředí, si na vykonávání potřeby netroufám. Jen co zajdu do pokoje, slyším odemykání a tiché kroky. Další močák, další nebožák.
4.32 – uléhám na pravý boj a usínám s obavou z ranního společného čištění zubů.
…
Naštěstí je načasování mých fyziologických potřeb zcela kompatibilní s ostatními spolubydlícími, tedy mi nikdo nebuší na kabinku, ani nepeskuje, že vyplácám moc vody. Zuby si čistím sama, sprchu také zvládám bez účasti kohokoli dalšího, tak to třeba nakonec nebude tak hrozné, jak jsem se bála na začátku.
4.32 – uléhám na pravý boj a usínám s obavou z ranního společného čištění zubů.
…
Naštěstí je načasování mých fyziologických potřeb zcela kompatibilní s ostatními spolubydlícími, tedy mi nikdo nebuší na kabinku, ani nepeskuje, že vyplácám moc vody. Zuby si čistím sama, sprchu také zvládám bez účasti kohokoli dalšího, tak to třeba nakonec nebude tak hrozné, jak jsem se bála na začátku.
Jdu na snídani. Středověk vystřídal komunismus - párečky koupané ve vodní lázni, vejce natvrdo, sýr, šunka, májka, máslíčko či marmeládka – co víc si přát k přeslazenému čaji a umělé kytce na stole.
„Maj to aspoň pestrý,“ přemítám, „ať je to červená růže, oranžový karafiát, modrá chrpa, nebo žluté cosi, všechny smrdí stejně přepáleným tukem a ani jedna z nich se nemusí zalévat.“
„Jdeme na zámek,“ zavelí Dana. „Ať máme o čem psát. Nezapomeňte se průvodce zeptat na všechno, co vás zajímá. Poutavý výklad Jiřího Mrázka nás vtáhne. Fotíme obrazy, intarzie, klenby, sebe navzájem, společné fotky před hlavním oltářem. Vedeme disputace o tom, kdo s kým co měl, který Zikmund byl který, kdo koho přežil, kdo byl čí co a mnoho dalšího. Než si to hodíme na flipchart, máme v tom guláš horší než v té závodce, kde se stravujeme. Sice ne zrovna gulášem, ale katovým šlehem, smažákem, blemcavým rizotem… Už jen kuřecí prso s broskví a eidamem mi chybí ke kompletní retro-gastronomii.
Na procházce poznáváme i jiné místní památky, jako třeba funkcionalistickou Budilovu vilu, místní kostely, pivovar, kavárnu, cukrárnu, smíšené zboží, nedaleký hřbitov Aldašín. Po večerech vymýšlíme příběhy na 7 slov, popíjíme, grilujeme srnčí hřbety ulovené v místní honitbě, bavíme se, jsme. Stejně jako tady na zámku kdysi žili v souladu katolíci a protestanti, my si tu užíváme v symbióze bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, vyznání čehokoli. Zájem máme společný - více napsat než seškrtat, pak jít se svým dílem na trh, tedy nechat si ho dobrovolně rozcupovat Danou i spolužáky a neztratit přitom elán do dalšího přepisování.
Děláme to rádi. Čím déle na kurzy chodíme, tím méně při vybrušování diamantů naše ego trpí. I tady nad námi bdí Arnošt Lustig a opakuje nám: „Až to vyjde, tak už s tím nic neuděláš.“
„Já vím, Arnošte,“ odpovídám mu v duchu a děkuji všem spolupisatelům za zpětnou vazbu. Jsem tu fakt ráda. Rozhodla jsem se totiž přistoupit k historii bez hysterie. „Literární pravda je přece pravdivější než pravda a já nepíšu kroniku ani referát do dějáku,“ uklidňuji samu sebe. Užívám si energii místa, Zdeniččin humor, Markovu lehce nekorektní povídku, Natašin dobový jazyk, nezkažené nadšení osmiletého Bena. Na každém bych něco našla, ale znáte to, shit-detektor mi velí krátit a rychle dojet do cíle.
Co na tom, že pro někoho bylo možná kyselo moc kyselý a bramborák moc bramborovej, ručníčky malý a záchody společný, společný zážitky to u mě převážily na jednoznačnou stranu: „Ráda pojedu zase!“
A teď trochu veršovaně,
poděkuji naší Daně,
že to s námi zase dala,
byť se s tím dost vyvztekala.
Nakonec to bylo žůžo,
i když trochu dobrodrůžo,
místo bojové hry v lese,
mé tělo se chodbou třese,
jestli záchod klapne,
zda mě múza lapne.
Co jsem tady zažila,
popsat jsem se snažila.
Na procházce poznáváme i jiné místní památky, jako třeba funkcionalistickou Budilovu vilu, místní kostely, pivovar, kavárnu, cukrárnu, smíšené zboží, nedaleký hřbitov Aldašín. Po večerech vymýšlíme příběhy na 7 slov, popíjíme, grilujeme srnčí hřbety ulovené v místní honitbě, bavíme se, jsme. Stejně jako tady na zámku kdysi žili v souladu katolíci a protestanti, my si tu užíváme v symbióze bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, vyznání čehokoli. Zájem máme společný - více napsat než seškrtat, pak jít se svým dílem na trh, tedy nechat si ho dobrovolně rozcupovat Danou i spolužáky a neztratit přitom elán do dalšího přepisování.
Děláme to rádi. Čím déle na kurzy chodíme, tím méně při vybrušování diamantů naše ego trpí. I tady nad námi bdí Arnošt Lustig a opakuje nám: „Až to vyjde, tak už s tím nic neuděláš.“
„Já vím, Arnošte,“ odpovídám mu v duchu a děkuji všem spolupisatelům za zpětnou vazbu. Jsem tu fakt ráda. Rozhodla jsem se totiž přistoupit k historii bez hysterie. „Literární pravda je přece pravdivější než pravda a já nepíšu kroniku ani referát do dějáku,“ uklidňuji samu sebe. Užívám si energii místa, Zdeniččin humor, Markovu lehce nekorektní povídku, Natašin dobový jazyk, nezkažené nadšení osmiletého Bena. Na každém bych něco našla, ale znáte to, shit-detektor mi velí krátit a rychle dojet do cíle.
Co na tom, že pro někoho bylo možná kyselo moc kyselý a bramborák moc bramborovej, ručníčky malý a záchody společný, společný zážitky to u mě převážily na jednoznačnou stranu: „Ráda pojedu zase!“
A teď trochu veršovaně,
poděkuji naší Daně,
že to s námi zase dala,
byť se s tím dost vyvztekala.
Nakonec to bylo žůžo,
i když trochu dobrodrůžo,
místo bojové hry v lese,
mé tělo se chodbou třese,
jestli záchod klapne,
zda mě múza lapne.
Co jsem tady zažila,
popsat jsem se snažila.