Stránky

13. května 2025

Rybí hnízdo v želvím městě - napsala Vendula Beaujouan Langová

Foto: National Park Service  
Připlouvají k mexickému pobřeží, aby se napásly na mořských řasách a nakladly na plážích vejce. 
V Akumalu, který chráněné mořské želvy karety zelenavé slibuje, se však vzácní živočichové proplétají pod nohama spousty turistů. Naopak o tři kilometry dál si můžete zašnorchlovat v laguně, kde vás čeká obří přírodní akvárium, v němž rozhodně není hlava na hlavě.

Městečko Akumal leží na jihu yucatanského poloostrova a v překladu z mayštiny znamená „místo želv“. Není divu, že nabízí možnost zaplavat si v želví společnosti. To ovšem znamená objednat si průvodce a zaplatit vstupné na městskou pláž. O žádnou autentickou podívanou v přírodě však nejde.

Na plovárně se želvami
Palmová pláž je ohrazená a podél plotu se táhne řada stánků se šnorchlovacím vybavením. U jednoho z nich se zastavím a najmu si průvodce Carlose spolu s nezbytnou výbavou. 
Pak si navleču plovací vestu, nasadím potápěčskou masku, připevním šnorchl a vydávám se s Carlosem na místní plovárnu. Aspoň tak mi betonová stavba s pokladní, sprchami a odkládacími skříňkami připadá. Můj průvodce mi naštěstí klestí cestu v moři mimo dav. 
Skočíme do vody. Při šnorchlování se mi do tuby neustále nabírají  řasy, co plovou rozmnožené po hladině. Vytáhnu si naštvaně náustek a potápím se bez něj. 
Carlos má bystré oko a křičí: „Na dně v řasách leží rejnok!“ 
Našedivělý plochý tvor připomínající netopýra plácá křídly a rozvaluje se pod námi. A opodál se válí píchavá nazrzlá hvězdice. 
Poté ukáže směrem ke skupince lidí u bójí: „Vyhlížejí tam karety. Vodní želvy mají stejně jako suchozemské plíce a musí vynořovat svou hlavu nad hladinu. Pod vodou mohou dýchat pomocí análních vaků, hlavně při spánku, ale sem zamířily za stravou a tak potřebují víc vzduchu. Podívejte, zrovna jedna připlouvá!“ 
Nadechnu se a vklouznu pod vodu. Kareta zelenavá se se svým nedobytným šedo-olivovým krunýřem, svalnatými pádlovitými pažemi a nehybnou trojúhelníkovou hlavou blíží přímo k nám. 
Bojím se, abych ji nevylekala. Avšak je čilejší než já a podaří se mi jí o fous uhnout. Podpluje deset centimetrů pode mnou a mohu tak lehce otřít svůj prst o její karapax. 
Není krotká ani útočná. Nedívá se napravo ani nalevo a razí si svou cestu vpřed. Nemohu uvěřit tomu, že jde o nejmenší druh mořské želvy.
„Opravdu, váží většinou do 45 kilo a dlouhá je asi 70 centimetrů: Je velký nomád. Zvládne uplavat stovky mil, aby se vrátila tam, odkud pochází, spářila se tam a snesla vejce na souši do jam.“ přesvědčuje mě Carlos, když se brodíme přes vyplavené tlící rostliny z vody ven.
Z karibských útesů jsem si rozhodně přála spatřit více. Kde je to obrovské barevné akvárium, co jsem si představovala?  

V laguně s rybami
Nasednu do auta a vydávám se na sever, kde pláže pokryté jemným bělostným pískem skrývají želví hnízda. Minu však odbočku a ocitnu se ve slepé uličce u lesoparku. Cedule před vchodem láká do laguny Yal-Ku s padesátkou pestrobarevných ryb a dalších vodních živočichů.
Recepční nikde, a tak pozoruji, jak v lesíku polehávají a popolézají vrásčití nazelenalí a načernalí leguáni rozličných velikostí s ozubením. 
Když se konečně objeví potetovaný chlapík, přináší v plastové bedně desítku šnorchlů a masek. Ukážu na tabuli u vjezdu: „Máte tu i karety?“ 
Zavrtí hlavou, ale o to nadšeněji mi o své laguně vypráví: „Yal-Ku Cai znamená v mayštině rybí hnízdo! V zátoce se mísí sladká voda se slanou, a proto v ní může žít bohatší směsice ryb než ve vyloženě mořském prostředí. Navíc je laguna propojena s oceánem jen úzkým kanálem a tak se tu netvoří vlny ani tu nepůsobí mořské proudy. Ryby se uvnitř cítí v bezpečí. Jen si to vyzkoušejte a ryb se nedopočítáte! Můžete se ponořit až do pěti metrů,“ podává mi automaticky šnorchlovací výstroj. 
Svléknu se do plavek a šinu si to po lávce k prvnímu jezírku přes tzv. cenot, který připomíná spíše rybník než zatopenou krasovou proláklinu.
Turistů je tu málo, voda průzračně blankytná a dno skalnaté, poseté špičatými i kulatými balvany. 
Už z břehu zahlédnu první tři modré rybky s černými pruhy. 
Vskočím do jezírka a vyrážím na obhlídku tropického akvária. Nejdřív se držím při hladině. Provází mě pár ryb individualistek, které si nevzrušeně plují hned vedle mě. 
Pak obeplouvám ostrůvky i skalní výběžky a pronikám do hlubších jezírek, kde se to začíná rybami hemžit. Samorostky, skupinky, sourodá či rozdrobená hejna. Kolik barev a tvarů asi mají? Modré, žluté, šedé, nahnědlé, zelené, červené, perleťové, jednobarevné, pruhované, strakaté, krátké, dlouhé, oválné, kulaté, špičaté, ploché. 
Které z nich jsou klipky, sapíni, klauni, pomci nebo pyskouni? 
Zaujme mě hejno šedých podlouhlých ryb, co se prohání v zátoce a podobají se makrelám. Jejich oči svítí zlatě a šupiny se stříbrně lesknou. Nasaji zhluboka vzduch, abych mohla vplout za nimi pod skalní převisy. Nořím se do nejzazších končin, voda se čeří, ztrácím přehled a hejno mizí ve skulinách. Najednou zalapám po dechu, plíce nejsou žábry. Brázdila bych záliv hodiny, kdyby mě z vody nevyhnal chlad.
U východu na mě mrkne potetovaný recepční: „Jak jste si zašnorchlovala?“ 
Musím mu dát zapravdu: „Mayové nelhali, je to neuvěřitelné rybí hnízdo!“ kývám hlavou a kupuji si atlas tropických ryb.

































Původní verze:

Rybí hnízdo v želvím městě

Mexický Akumal slibuje chráněné mořské želvy karety zelenavé. Připlouvají k pobřeží, aby se napásly na mořských řasách a nakladly na plážích vejce. Proplétají se však pod nohama četných turistů. Naopak tři kilometry odtud si můžete zašnorchlovat v laguně, v níž není hlava na hlavě, zato na vás čeká obří přírodní akvárium.

Bělostným obloukem projíždím do akumalského zálivu. Městečko Akumal leží na jihu yucatanského poloostrova a v překladu z mayštiny znamená „místo želv“. Nabízí tudíž možnost zaplavat si v želví společnosti. Ovšem zdejší plavání se neobejde bez průvodce a zaplacení vstupného na městskou pláž. Pláž je ohrazená a podél plotu se táhne řada stánků se šnorchlovacím vybavením. U jednoho z nich se zastavím a najmu si průvodce Carlose spolu s nezbytnou výbavou. Pak si navleču plovací vestu, nasadím potápěčskou masku, připevním šnorchl a vydávám se s Carlosem na místní plovárnu. Aspoň tak mi betonová stavba s pokladní, sprchami a odkládacími skříňkami připadá. A ačkoliv mne Carlos vede na palmovou pláž, o žádnou autentickou podívanou v přírodě se nejedná.

Můj průvodce mi naštěstí klestí cestu v moři mimo dav. Do tuby se mi při šnorchlování neustále nabírají zmnožené řasy, co plovou po hladině. Vytáhnu si naštvaně náustek a potápím se bez něj. Carlos má bystré oko. Zakřičí: „Na dně v řasách leží rejnok!“ Našedivělý plochý tvor připomínající netopýra plácá křídly a rozvaluje se pod námi. A opodál se válí píchavá nazrzlá hvězdice. Poté ukáže směrem ke skupince u bójí a vysvětluje mi: „Vyhlížejí tam karety. Vodní želvy mají stejně jako suchozemské plíce a musí vynořovat svou hlavu nad hladinu. Pod vodou mohou dýchat pomocí análních vaků, hlavně při spánku, ale sem zamířily za stravou a tak potřebují víc vzduchu. Podívejte, zrovna jedna připlouvá!“ Nadechnu se a vklouznu pod vodu. Kareta zelenavá se se svým nedobytným šedo-olivovým krunýřem, svalnatými pádlovitými pažemi a nehybnou trojúhelníkovou hlavou blíží přímo k nám. Bojím se, abych ji nevylekala. Avšak je čilejší než já a podaří se mi jí o fous uhnout. Podpluje deset centimetrů pode mnou a mohu tak lehce otřít svůj prst o její karapax. Není krotká ani útočná. Nedívá se napravo ani nalevo a razí si svou cestu vpřed. Nemohu uvěřit tomu, že jde o nejmenší druh mořské želvy. „Opravdu, váží většinou do 45 kilo a dlouhá je asi 70 centimetrů: Je velký nomád. Zvládne uplavat stovky mil, aby se vrátila tam, odkud pochází, spářila se tam a snesla vejce na souši do jam.“ přesvědčuje mne Carlos, když se brodíme přes vyplavené tlící rostliny z vody ven.

Z karibských útesů jsem si rozhodně přála spatřit více. Kde je to obrovské barevné akvárium, co jsem si představovala?. Nasednu do auta a vydávám se na sever, kde pláže pokryté jemným bělostným pískem skrývají želví hnízda. Minu však odbočku a ocitnu se ve slepé uličce u lesoparku. Cedule před vchodem láká do laguny Yal-Ku s padesátkou pestrobarevných ryb a dalších vodních živočichů.

Recepční si dává na čas a tak pozoruji, jak v lesíku polehávají a popolézají vrásčití nazelenalí a načernalí leguáni rozličných velikostí s ozubením i bez něj. Když se objeví, přináší v plastové bedně desítku šnorchlů a masek. Ukážu na tabuli u vjezdu a zvědavě se zeptám: „Skutečně se v téhle laguně prohánějí hejna barevných ryb?“ Nerozpakuje se mi o své laguně povyprávět: „Yal-Ku Cai přece znamená v mayštině rybí hnízdo! V zátoce se mísí sladká voda se slanou, a proto v ní může žít bohatší směsice ryb než ve vyloženě mořském prostředí. Navíc je laguna propojena s oceánem jen úzkým kanálem a tak se tu netvoří vlny ani tu nepůsobí mořské proudy. Ryby se uvnitř cítí v bezpečí. Jen si to vyzkoušejte a ryb se nedopočítáte! Můžete se ponořit až do pěti metrů.“ a podává mi automaticky šnorchlovací výstroj. Čapnu po ní, svléknu se do plavek a šinu si to po lávce přes cenot, který připomíná spíše rybník než zatopenou krasovou proláklinu, k prvnímu jezírku.

Turistů je tu po málu, voda průzračně blankytná a dno skalnaté, poseté špičatými i kulatými balvany. Z břehu zahlédnu první tři modré rybky s černými pruhy. Vskočím do jezírka a vyrážím na obhlídku tropického akvária tuba netuba. Nejdřív se držím při hladině a spatřím pár ryb individualistek, které si klidně plují vedle mne a vůbec se nevzrušují. Jakmile se posunu dál, obeplouvám ostrůvky a skalní výběžky a pronikám do hlubších jezírek, začíná se to rybami hemžit. Samorostky, skupinky, sourodá či rozdrobená hejna. Kolik barev a tvarů asi mají? Modré, žluté, šedé, nahnědlé, zelené, červené, perleťové, jednobarevné, pruhované, strakaté, krátké, dlouhé, oválné, kulaté, špičaté, ploché. Které z nich jsou klipky, sapíni, klauni, pomci nebo pyskouni? Zaujme mne hejno šedých podlouhlých ryb, co se prohání v zátoce a podobají se makrelám. Jejich oči svítí zlatě a šupiny se stříbrně lesknou. Vysadím si náustek a nasaji zhluboka vzduch, abych mohla vplout za nimi pod skalní převisy. Nořím se do nejzazších končin, voda se čeří, ztrácím přehled a hejno mizí ve skulinách. Najednou zalapám po dechu, plíce nejsou žábry. Brázdila bych záliv hodiny, kdyby mne z vody nevyhnal chlad.

U východu na mě mrkne potetovaný recepční: „Jak jste si zašnorchlovala?“ Musím mu dát zapravdu: „Mayové nelhali, je to neuvěřitelné rybí hnízdo!“ a kupuji si atlas tropických ryb.

 

Autorka publikuje své cestopisy v Koktejlu.