Určitě už jste takové ženy potkali. Jdou světem, a tak trochu pořád tančí. Možná se do jejich šátků opírá sluneční vítr, možná, že mnohem víc než vy nebo já cítí tu pučící sílu buněčného kvetení nebo si jen zpívají mantru z včerejších Ženských kruhů.
Jsou ztělesněním éterické síly. Rány osudu si dokáží interpretovat jako posilující zkoušky a někdy se těší na výhody všech příkoří, které slíznou jako smetanu v budoucím životě.
Když uzrají, jsou otevřené a přímé, a pokud nejste ženou z jejich kmene nebo chlap jak ze žuly, nezbude vám nic jiného než svou vystrašenou dušičku schovat za hradbu předsudků, a odtud je bombardovat devalvujícími vtípky či morálními plky.
Ne ne, tyhle ženy se nenechají upnout zakšírovat do žádných postrojů. Nebudou si ničit nohy na vysokých podpatcích jen proto, aby pro nás muže vyšpulily hýždě, kdepak. Zadečky se jim vlní ve stejně starém rytmu, jako se kolébá země vesmírem, a špičaté čumáčky jejich ňader píší na vnitřní stranu batikovaného oblečení minimalistické verše o ženské síle a přirozenosti. A je jim jedno, jestli to náhodou není v té výšce, kterou předepisuje módní policie.
Pokud tyto bohyně ženskosti mění směr (a nezáleží na tom, jestli po cestě na nákup, za prací nebo v životě), je to proto, že se radostně přizpůsobují vlivům, které přicházejí, protože vědí, že Existence se o ně postará.
Přesně taková je i Svatoslava.
Ona prostě důvěřuje v plynutí.
Jejím pravým opakem je smykový nakladač UNC 061. Možná za to mohou ta jména. UNC 061. Může to být něco jiného než anorganický hranatý stroj?
Ten zas věří plynu a svůj směr si vynutí!
Tenhle mašina se neobtěžuje zatáčením kol. Rozhodne-li se směřovat jinam, prostě dvě zablokuje a zbytek dře o asfalt nebo kamení až se narve, kam potřebuje. U něj pochopíte, proč se smyk píše s tvrdým Y.
Když takový nakladač, na stavbě se mu říká úencéčko, s oblaky černého kouře vrazí lžíci do čehokoliv, napadají vás slova jako urputnost, rozkaz nebo musíš. No, a někde mezi těmito krajnostmi je se svým přístupem k životu Martin.
Někdy ho můžete přistihnout, jak si v garáži hýčká terénní vůz, jindy, jak sedí v tichu ášramu a pozoruje, jak se jemu samotnému pomalu a neochotně přestává kouřit z výfuků.
Někde tam, na svých cestách mezi rykem a tichem, kdysi potkal Svatavu. Její tanec na vlnách jsoucna ho na začátku vlastně sral. Odevzdání se do rukou tvořiteli považoval za zbabělé spoléhání na pomoc druhých, a její poznámky o učitelích v našich životech považoval za srabácké pojmenování pro šmejdy, které je třeba srovnat. Nejlépe se zemí. Ještě že jí všechny tyhle slabosti mohl prominout, protože byla jenom holka.
Časem se ale Martin měnil. Moudřel a vláčněl a přátelství se Svatoslavou mu vydrželo.
Když Martin Svatoslavu naposledy potkal…
Ne, takhle to nemohu odbýt, to bych vás připravil o to, co je na ní magického.
Už setkání s touhle ženou je pro Martina vždycky tak trochu podezřelý zážitek. Stává se mu to jen v okamžicích, kdy má čas a rozhodne se prozkoumat nějakou neznámou pražskou uličku nebo zákoutí. Když se nechá přitáhnout exotickým tvarem nějaké synagogy, když mu ulička připomene kousek z Meyringa, nebo když se jen podvolí nepochopitelnému nutkání, může se stát, že uslyší radostné: „Ahoj Martine, zrovna jsem na tebe myslela a říkala si, že by bylo milé tě vidět! Máš chvilku na čaj?“ Protože Sváťu Martin potkává jen zřídka, trvalo mu pár let, než si toho kouzla všimnul a dodnes nemá jasno, jak to je. Hraje si s ním čarodějka, nebo Sváťa žije v tajemné říši Tady a Teď a on se s ní smí potkat, jen když tam zavítá ze své země Rozumového Plánování?
Dodnes neví.
Takže: když Martin Svatoslavu „náhodou potkal“, zrovna se jí Existence důkladně věnovala. Připravila pro ni těžkou zkoušku, protože věděla, že ona ji zvládne. Tak mu alespoň svoji dramatickou situaci uvedla. Posuďte sami.
Svatoslava celou dospělost věří, že duše, které se potřebují reinkarnovat zpátky na tento svět, samy vědí nejlépe, kdy a komu se mají narodit, a taky do sebe nikdy nechtěla cpát hormonální antikoncepci. Proto měla v té době pět dětí s třemi tatínky a všechny je milovala. Myslím ty děti. S tatínky to nebylo tak snadné. Jen někteří se pravidelně podíleli na životních nákladech této veliké rodiny, a tak udržovat pro ně pro všechny místo v srdci byla, jak říkávala Svatoslava, velká zkouška.
Sváťa věděla, že to všichni dělají, jak nejlépe umí, ale domácímu tohle vysvětlení nestačilo, a tak jí dal tříměsíční výpověď z bytu. Byl vlastně laskavý. Odpustil jí dluh na nájemném, nebyl to žádný kruťas, jen trval na tom, že musí pryč. Možná v tom hrálo roli i to, že její nejstarší dcera, která se právě v patnácti učila, jak být dospělou ženou, procházela fází alkoholu, punku a vzteku. Proto si sem tam potřebovala vyzkoušet, jaké to je rozflákat láhev o zeď ve společných prostorech domu, nebo se s ní podělit o některý z bolavých výkřiků, které jí zněly v hlavě, pomocí tlustého fixu nebo spreje. Sváťa to chápala. Nestěžovala si na to. Nebědovala.
Když Martinovi celou situaci popisovala, byl to referát plný porozumění, soucitu a empatie ke všem zúčastněným.
Martin v té době již dávno věděl, jak naslouchat. Povypínal tendence radit, řešit a litovat, snažil se s ní pobýt v jejích starostech a taky si ověřit, jestli má správnou představu o tom, jak se má. Ale Svatoslava neodpovídá běžným zkušenostem. Jeho empatie z ní byla opravdu popletená. No jen si to poslechněte:
„Takže Jarek, táta dvojčat, ti přestal posílat peníze, protože má tvůrčí krizi a potřebuje rok na dokončení knížky? No to jsem na něj nasranej, a to ho ani neznám. Ty ne?“
„Ani ne, Martine. Víš, ta knížka je pro něj důležitá. Myslím, že je fakt dobrá a on potřebuje něco v životě dotáhnout, aby zkrotil tu úžasnou kreativitu, co dostal, a o to lepším vzorem bude pro kluky, když bude sám se sebou spokojenej.“
„Aha.“ Došlo mu, že naštvanou ji vlastně nezná. Zkusil to znovu: „A teď máš tři měsíce na to najít nový bydlení a přestěhovat se? To máš docela hoňku, co?“ Věděl, že slovo stres Sváťa nepoužívá, ale jeho jen při představě změn, které musí Sváťa v životě narychlo udělat, už skoro držel pod krkem.
„Hoňku? No, stěhování je nepohodlný, to jo, ale jakej význam by mělo se kvůli tomu nervovat už teď? Kromě toho dva ze tří měsíců už uplynuly. Na stěhování nechávám týden, tak to mi zbývají tři týdny klidu. To by bylo škoda si je kazit.“
Svatoslava umí vyrazit dech, viďte?
Martin tam seděl, přeskupoval svoje pocity i myšlenky a cítil až protivnou potřebu s ní zatřást a napasovat ji do obvyklých schémat prožívání.
„Takže Maruška má červený číro a trable s pitím, ty za čtyři týdny musíš odevzdat byt, z tvýho platu v neziskovce nedosáhneš v Praze s hypotékou ani na psí boudu, a jsi takhle v klidu?“ Budiž mu polehčující okolností, že otázku vyslovil takhle, vlastně vesele. Jinak samozřejmě máte pravdu. Ptal se jako pitomec.
„Ne, to ne,“ zvážněla Sváťa a ztichla. Začala se dívat někam skrze něj a oči jí zvlhly. „Víš, Martine, někdy mám strach.“
„Jakože s Maruškou to blbě dopadne a ty skončíš na ulici?“
„Né, Maruška je skvělá holka a já měla taky strašnou pubertu. Bude v pohodě.“ Znovu na chvíli ztichla a po tváři se jí skutálela slza.
„Někdy mám strach, že přestanu věřit, že se o mne Existence postará, a to by bylo horší než skončit na ulici.“
Svatoslava ho tou větou na chvíli vzala do svého království, které není na zemi, a on si tak připadal. Okouzlen, oslněn stál tiše v koutku a bál se, aby něco nerozbil.
Po chvíli mlčení se na sebe podívali a pomalu se duchem vraceli do maličké kavárny.
Pak oba najednou řekli: „Díky.“
Martinovi se trochu zadrhl hlas. Úplně ho dostal pod kontrolu, až když se doptával: „Proboha, za co děkuješ ty mně, Sváťo? Promiň, chtěl jsem tě nacpat do svejch strachů.“
Chvíli hledal, co říct. Pak to našel a překvapeně dodal: „Ty, Sváťo, víš, že já už se teď o tebe vlastně nebojím?“
„No a já ti děkuju přesně za tohle. Že jsi mě pochopil a že ve mě věříš. „A to seš chlap,“ dodala s úsměvem.
Sváťa. Zpět ve své síle.
Po chvíli se rozloučili, Svatoslava odtančila a Martin odešel. Každý do svého života. Ještě, než se z ezoterické narkózy probral jeho vnitřní gnostik, stačil vyslat krátkou modlitbu: „Jestli jsi a posloucháš, prosím tě, postarej se o tuhle svoji apoštolku.“ Pak už se ale vrátil do svého mužského světa tvořivého plánování. Jasně, že se poptával v okolí, jestli někdo neví o bydlení pro holku s pěti dětma, která nemá moc peněz. Ale nikoho nenašel.
Asi po týdnu zazvonil telefon. Svatoslava.
„Ty jo, Martine, to ti musím říct,‘“ jásala, „volal nějakej chlápek, že koupil v Nebušicích starou faru, že o mně slyšel a že hledá někoho, kdo by tam bydlel, než ji bude rekonstruovat. Tak na pět, deset let. Prej stačí, když se tam postarám vo zahradu.“
Do prdele, vono jí to fakt funguje! napadlo ho, ale nahlas řekl: „Teda Sváťo, to ti fakt přeju.“ A pak, překvapujíc sám sebe, do telefonu zazpíval: „Haleluja, haleluja.“ Protože za a) tohle hrály andělský zvony, co na malou chvíli mohl zase zaslechnout, a za b) co taky jiného lze na tohle říct?
No a teď byste možná vy, kteří jste nezapomněli na UNC 061, chtěli vědět, jak do tohohle příběhu pasuje smykový nakladač.
Je to takhle.
Jak jsme řekli. Martin je muž, a protože to jinak neumí, a protože je to jeho přirozenost, otiskuje svoji vůli do hmoty pomocí rozumu, plánů a urputnosti. Většinou mu to vychází.
Ale na tu hromadu šutrů a hlíny, co mu zbyla na pozemku po rekonstrukci septiku a kanalizace (ano, tak daleko jsme se dostali od království nebeského), to prostě dva roky nefungovalo. Všichni bagristé široko daleko byli zadaní, a když náhodou měli volno, začalo pršet. A když je mokro, žádný bagr se k němu na zahradu prostě nedostane. Když už při vzpomínce nebo pohledu na hromadu začal propadat mírnému zoufalství, vzpomněl si na Sváťu. Jak by to udělala ona? Když se Existence postarala o celou její rodinu, co by to pro ni bylo postarat se o jeho pitomou hromadu? To zvládne taky! Začal se modlit. Vlastně škemral.
Nic se nestalo.
Zbývala mu poslední šance. Jít Existenci naproti. Udělat něco iracionálního. A udělat to hned!
A tak uprostřed každodenních shonů všeho nechal a šel pěšky nakoupit do vesnice za kopcem asi pět kilometrů daleko.
Po dvou hodinách cesty, když se s batohem ploužil po silnici zpátky domů a když se mu konečně podařilo zahnat myšlenky typu: „Sakra, půl dne v hajzlu.“ A mohl konečně uvidět, jak zvláštně dokonalá je kresba kůry na stromech v kontrastu se zataženým nebem, jak stromy vystupují z každodenní pohlednice kulis a odhalují hloubku prostoru. Překvapeně zašeptal: „Ty brďo, tady je to všechno ve 3D,“ a ta věta mu ani nepřišla divná. Nechal ji viset ve vzduchu a kleknul si mezi stromy.
Pod jeho kolenem se ochotně prohnul mech a začal ho laskat stuzením. Borůvčí odhalilo tolik odstínů tmavě zelené, že neodolal a naklonil se k němu. Tam by se vešel celej svět, napadlo ho, a prsty promnul kožnatou tuhost lístků. Pocítil lechtání na hřbetě ruky a našel tam mravence. Nechal ho po ní běžet a na malou chvíli mohl skrze jeho oči zahlédnout svou rozlehlost…
Zvedl hlavu a uviděl, jak se ostražitě otáčejí uši pasoucích srnek na poli, jak se jejich nervózní nejistota projevuje vlnkami v jejich kožíšcích a jak se třpytí malý potůček u cesty. Svět se ztišil. Ptáci rozeřvali. Hlava vyprázdnila. A on najednou v tom hlasitém tichu nebyl.
No jo, vážení čtenáři, ale co my teď s Martinem uděláme? Nezapomeňte, že je ve hře ještě pořád ten smykový nakladač!
Bylo by snadné, aby ticho zaplašilo hlasité odfouknutí vzduchových brzd náklaďáku za ním. Z okýnka by se na něj mohl zubit bagrista Vašek a zeptat se: „Chceš svézt?“ Na korbě by měl právě to zmiňovaný žlutý úencéčko a jel by správným směrem.
Martin by asi čučel trochu dýl, než je obvyklé, protože Vašek by se znovu zeptal: „Tak jedeš nebo ne?“
„Jasně, jedu,“ zadrmolil by Martin rychle a vylezl k němu do kabiny. Ještě trochu omámen situací by se automaticky zeptal: „Jak se máš, Václave?“
„Dobrý,“ odbyl by zprávu o svých pocitech Václav a hned by vyhrkl: „Hele, ty jsi mně loni volal kvůli nějaký haldě, co máš na dvoře. Teď mně zrovna jeden debil vodřekl práci a jsem volnej. Máš jí tam ještě?“
Martin by se začal tak napůl nepříčetně usmívat a kývat hlavou, souhlasil by a Vašek by večer po práci odjížděl a nevěděl by, jestli ten chlap je blázen, nebo svatej. Ale je to nutné? Zvažte další variantu.
Taky bychom mohli nechat Martina sedět na kraji lesa. Mohli bychom ho opřít o strom, aby to měl pohodlné a on by pozoroval, jak se v dálce u stavby ten žlutý hranatý stroj pachtí. Snadno by v tom nacházel moudré metafory a vůbec by ho nezlobilo, že to není na jeho pozemku.
Protože on by tuhle chvíli nevyměnil ani za celý zástup žlutých UNC 061.
