Stránky

27. července 2021

Strýc Vlastimil – napsala Barbora Ponešová

„Mizero mizerná, počkej, až přijdeš! Tenhle špinavej kýbl na tebe vyliju,“ supěla Marie.
V pokleku pravačkou stírala z podlahy rozlité mléko, levačkou objímala bříško skrývající plod života jejího, neúnavně kopající, kdykoliv se nebohá matka sehnula a dítě nemělo dost místa. V malé podkrovní kuchyni drncala poklice nad večeří a u stolu křičely další čtyři děti: „Mami, mami, kdy budeme jíst?“
Marie drhla další skvrnu, asi od marmelády, a stále se v myšlenkách držela svého muže: „Děcek mi naděláš a s ničím nepomůžeš. Prý doktor... vlastní rodinu bys měl léčit!“ Marie si shrnula upocený pramen vlasů z čela a ustaraně pohlédla ze schodiště do přízemí ke vchodu. V téže chvíli zarachotily klíče v zámku. Ha! Marie se bojovně narovnala a v ruce pevně sevřela mokrý hadr.
„Velebím tě, ó Pane, že jsem zproštěn člověka zlého a povahy svárlivé!“ zaburácel jasným hlasem Vlastimil dole u dveří. „Chvála tobě, Hospodine, že tak dobrou ženu mám!“ pokračoval. Marie se překvapeně nahnula přes zábradlí. Vlastimil odhodil boty a když se jejich pohledy střetly, smekl i klobouk: „Milost hlavě tvé a zlatý řetěz hrdlu tvému! Požehnána nechť je ruka, pečující o domov můj, jakož i o ty maličké.“
„Kde jsi tak dlouho?“ vypálila Marie nekompromisně.
„Putuji po stezkách spravedlnosti do náruče tvé, má blahoslavená. Neboť to On spravuje kroky mé.“ Vlastimil rukou, stále svírající klobouk, pokynul směrem ke svým děravým ponožkám.
„A kde jsi nechal auto?“ ptala se nedůvěřivě Marie.
Vlastimil se zastavil uprostřed schodiště: „Bylo by sprostné pokoušet Hospodina a sedat za volant, jsa neúplně střízliv.“
„Aha. Ale zamkl jsi ho, že? A klíč … máš?“
„Ó nebesa! Tvá moudrost dražší jest nade všecko zboží a všecky věci, kterých si lidé žádají. Vůz jsem odstavil, pravda, ale klíč…“ Vlastimil ohmatával prázdné kapsy u kalhot... „Ale klíč jsem potratil. Ale neklesejme na duchu a prosme svatého Antonína z Padovy, ať pozbylé nám navrátí!“. Vlastimil se pokoušel pokleknout přímo na schodech a lehce při tom vrávoral. Při této podívané se Marie nemohla ubránit a smíchy jí cukalo v koutcích.
„Mocný divotvůrce, který jsi mnohým dopomohl k věcem ztraceným, s důvěrou se k Tobě utíkám…“ odříkával pokorně Vlastimil. Když skončil, třikráte se pokřižoval a vystoupal až k Marii. Pohlédl do její tváře a s lehkým údivem, jako by ji spatřil poprvé, pronesl: „Ach, jak jsi krásná, lásko má, ach, jak krásná, oči máš jako holubičky!“
Mariiny rysy změkly a tiše pokračovala slovy Šalamounovy: „Ach, jak jsi krásný, milý můj, jak jsi líbezný!“ Vlastimil přivinul svoji ženu k sobě a zašeptal: „Naše lože se zelená, cedrové krovy má náš dům, naše trámy jsou z cypřišů.“ Mariina ruka upustila hadr a z kuchyně zavoněl pach spálené večeře.
A tu proměnil Bůh časy i dny sváteční jejich v duhu, rozprostírající se nad jejich lidskostí, v duhu krásnou v blesku svém.