Stránky

28. července 2021

Místo činu - napsala Bohdana Pufferová

Mám husí kůži, když zapínám rádio a najednou z něj slyším hlas své dcery Terezky, jak vypráví: „Moje máma je žena činu!“ A pokračuje vzpomínkou, kterou mám stále živě před očima. To byla ještě malá holka, když jsme v naší ulici zahlédly mezi stromy viset holuba zamotaného cípem křídla na silonové síti. Škubal se a trpěl vysoko ve větvích. 
„Tohle nikdo řešit nebude!“ konstatoval nějaký pán, který šel kolem. To mě ale neznal. Když si něco zamanu, tak to dotáhnu do konce. 
Hned po návratu domů jsem žhavila drát. Přepojovali mě z útulku na ornitologickou stanici a další organizace. Nikde jsem však nepochodila. Nakonec jsem vytočila Městskou policii. Do třiceti minut stáli dva příslušníci v uniformách před mým vchodem se slovy: „Tak co se tady stalo, občanko?” Dostali hlášení, ale prý netuší, proč jsou tu. A tak čekali, že jim nejspíš vylíčím nějaký kriminální delikt.
Zavedla jsem je tedy na „místo činu”. Stáli tam, kroutili hlavami a koukali na holuba, jak se trápí se silonem. Koukali a možná by tam byli dodnes. A tak jsem navrhla, že bychom mohli zavlat hasiče. Po pár minutách už se naší ulicí rozléhala siréna. 
Směle jsem tedy navrhla řešení. Napadlo mě zavolat hasiče. A po pár minutách už se v naší ulici rozlhala siréna a s ní se objevilo hasičské auto s vysokým žebříkem. Záchranná mise mohla začít. Holub nezemřel nehumánním způsobem.
Pro Terezku to byl tenkrát zřejmě zážitek. Přestože jí bylo teprve šest, dostala impuls, že má pomáhat němým tvářím. Pravidelně nakupuje jídlo do útulku a zachránila už ne jednu kočku. Věřím, že k tomu přispěla i pomoc nebohému ptáčkovi. 
A teď ji slyším, jak do rozhlasu říká: 
„Děti vnímají víc, než si dospělí dokážou představit.“
















Starší verze:
Mám husí kůži, když zapínám rádio a slyším hlas své dcery Terezky. 
„Moje máma je žena činu!“ Pokračuje dál se vzpomínkou, kterou mám stále živě před očima. S přehledem vypráví a já volám na svého muže: „Ona nezapomněla na holubí křídla!“ 
Usedám do křesla s ranní kávou a po tvářích mi tečou slzy dojetí.
Když jsem před lety zahlédla mezi stromy na silonu viset holuba za cíp křídla, zhrozila jsem se. Bylo mi úzko, z pohledu na něj, jak se škubal a trpěl. 
Kolemjdoucí soused mě nepotěšil větou: „Tohle nikdo řešit nebude!“ 
To mě ale neznal. Když si něco zamanu, tak to dotáhnu do konce.
Co vám budu povídat, po návratu domů jsem žhavila drát. Přepojovali mě z útulku na ornitologickou stanici a další organizace. Nikde jsem však nepochodila. Ale to mě nezastavilo. Vytočila jsem Městskou policii. Zhruba do třiceti minut stáli dva dobře rostlí příslušníci v uniformách před mým vchodem se slovy: „Tak co se tady stalo, občanko?”
Dostali hlášení, ale netušili, proč jsou tu. Smích se mi dral na rty, ač situace byla vážná. 
„Holub, tam v lese na silonu.” 
Čekali nejspíš nějaký kriminální delikt. Zavedla jsem je tedy na místo činu. Stáli tam, koukali a možná by tam byli dodnes.
Směle jsem tedy navrhla řešení. Napadlo mě zavolat hasiče. 
Po pár minutách se naší ulicí rozléhá siréna. Chvíli stáli a kroutili hlavami. Věřte nebo ne, do pár minut tam přijelo hasičské auto s vysokým žebříkem. 
Záchranná mise mohla začít. Akci jsem už bohužel neviděla, protože mé roční dítě už se také hlásilo o své nároky. Na duši mě ale hřálo, že ten holoubek nezemřel nehumánním způsobem.
Děti vnímají víc, než si my dospělí dokážeme představit. Naše Terezka miluje zvířátka a já věřím, že k tomu přispěla i záchrana toho nebohého ptáčka.