28. června 2020

Monstrum – napsal Adam Fábik

„KRAKABUM! KRAKABUM!” zazněly dva výstřely, burácející jako hromy zničující bouře.
Pak, na zlomek vteřiny, ticho… A náhle se ozval náraz něčeho měkkého na tvrdý beton chodníku společně se zvukem tisíců rudých kapiček krve, znějícím jako padající déšť. Mrtvé tělo mého otce právě dopadlo na špinavou zem.

V ten den byl táta nesvůj víc než obvykle. Už kolem oběda zhltnul přes polovinu své nejoblíbenější whisky. Ale já? Já byl nadšený, byly to přece moje sedmé narozeniny a já měl konečně jít s tátou do práce.
„Juchů!” pomyslel jsem si.
Táta byl potulný obchodník s kořením, které prodával v malých plastových pytlíčcích. Tak mi alespoň svoji práci popisoval. Toho dne mě vzal k transakci se svým nejštědřejším zákazníkem, mým strýčkem Jackiem.

Jackie na nás čekal za místním kinem, v dusné uličce obklopené hustou, zapáchající mlhou, líně se linoucí z okolních kanálů. Už se stmívalo a byla horká letní noc.
„No nazdar, co má tohle být? Rodinné setkání?“ pozdravil nás suše Jackie. „Zboží máš?”
„Mám, ale… Musíme si promluvit,” řekl táta nervózně a poslal mě strážit vchod do ulice. Otec se se strýčkem chvíli bavil; nejdříve šeptali (pára syčela tak hlasitě, že jsem je ani neslyšel), pak ale začali křičet. Jackie byl rozzlobený, zuřil a nadával.
„Jak to myslíš?!“řval. „Jak to myslíš, že kon…“ Náhle ho přerušil těžký dupot ze střechy kina: DUP, DUP, DUP a pak ohlušující BUM. Něco těžkého dopadlo z velké výšky mezi nás do uličky.
Dopad rozrazil všudypřítomnou mlhu, která se od právě spadlého objektu valila jako čerstvě vyfouknutý kouř z cigarety a odhalila… monstrum. Na moment jsem ho spatřil. Dva metry vysoký, bíločerné tělo, srst okolo tlamy, na hrudi velký kulatý talisman a rudé oči, které pohlédly přímo do těch mých. Hluboko, jako by soudily moji duši. Strachem jsem strnul. Bubák zavrčel a vymrštil se k Jackiemu. Mlha opět obklopila uličku, jako opona jeviště na konci představení. A zpoza této mlžné opony se začala ozývat symfonie násilí: duté rány a bolestné skřeky. Než jsem se vůbec stihl vzpamatovat, zazněly výstřely: „KRAKABUM! KRAKABUM!” Mlha přede mnou se zavířila a já uslyšel cinkot něčeho malého a železného, padajícího na zem kousek naproti mě. Pak jsem omdlel.
Druhý den mě policie vzala na místo činu. Chtěli, abych jim ukázal, jak se všechno stalo. Bylo to hrozné. Táta byl mrtvý a Jackieho tělo nebylo k nalezení. Krev ještě nestihla ani zaschnout. A ze všeho nejhůř, policie mé povídce o stvůře nevěřila.
„Utrpěl jsi šok, chlapče… Jsi ještě moc malý, tvůj mozek nedokázal přijmout realitu,” říkali.
Já ale věděl, co se stalo. Bylo mi jasné, že mé rodině musela ublížit ta zrůda. A rozhodl jsem se najít důkaz, že se mi to nezdálo. Když si strážci zákona dali pauzu na koblihy a kafíčko, vplížil jsem se za žlutou policejní pásku na místo onoho incidentu. Prohledal jsem každý zpropadený špinavý kousek té odporné uličky a pak jsem to konečně našel. Kulatý talisman z hrudi nestvůry a kus její bílé kůže.
Na první výročí otcovy smrti jsem se rozhodl uličku znovu navštívit a vzdát hold jeho památce. Očekával jsem, že budu mít soukromí. K mému překvapení se ovšem zanedlouho z konce mlhavé uličky začala blížit nějaká postava. Nejdříve jsem ji nepoznal, ale čím blíže byla, tím se mi zdála povědomější. Až jsem ji nakonec poznal. Byl to náš kupec, strýček Jackie! Naše pohledy se setkaly a Jackieho výraz zkysnul.
„Ach, přepokládal jsem, že tady dnes budeš, ty jeden skrčku!” zasyčel.
„Strýčku? Ty jsi živý a zdravý?!” vyhrkl jsem, nevšímaje si jeho znechucení.
Jackie neodpověděl, jen si mě prohlédl svýma malýma, temnýma očima a pronesl: „Řekni mi, věděl jsi, že taťka chce s obchodováním přestat, hmm? To ty jsi ho k tomu přemluvil?”
„Jak to myslíš?” odpověděl jsem tiše.
„Táta přece nech-”
„Ha!” přerušil mě strýček. „Tak ty o tom ani nevíš, to je něco! Pověz mi, víš ty vůbec, čím se tatíček doopravdy živil, hmm? Víš, co bylo v těch malých pytlíčcích, co? Ach… ale co, na tom už stejně nesejde, za chvilku se ho na to budeš moci zeptat sám… v pekle.”
Jackie chmátl do kapsy svého kabátu a vytáhl zbraň, pistoli.
„Tentokrát tě už nikdo nezachrání,” uchechtl se.
Čas se zastavil. Byl jsem v šoku a jediné, na co jsem se zmohl, bylo zavřít oči a doufat, že až je znovu otevřu, tak zase uvidím tátu.
„KRAKABUM!” zařvala vztekle pistole.
Čekal jsem bolest, utrpení, klid, cokoliv. Místo toho… nic, ticho. Bázlivě jsem otevřel oči. A na zlomek vteřiny jsem ho opět spatřil, to monstrum. Stálo mezi mnou a Jackiem. Postavilo se do cesty kulce. Mojí hlavou procházela pouze jedna myšlenka: „Proč?!”
Rána z pistole odfoukla všudypřítomnou mlhu a já konečně pochopil. Nebylo to monstrum, byl to člověk, statný muž. Skoro dva metry vysoký, oděný v bílém přiléhavém trikotu s vysokým límcem a černých vyztužených kalhotách. Na nohou měl prazvláštní boty: byly vysoké, asi vojenské, s bílými tkaničkami. Na rukou měl černé, kožené, bezprsté rukavice a na hlavě bílou masku, přiléhavou helmu se zlým výrazem a otvorem na jeho naštvané oči. Helma zakrývala celou horní část hlavy až po nos, pod kterým se nacházela mocná čelist s krátkými hnědými vousy. Hrdina se zapřel nohama, zavrčel a vymrštil se k Jackiemu, který stál zkoprněle s kouřící pistolí. Když strýček zahlédl hrdinu, blížící se ho k němu, rychle se probral a pokusil se hrdinu praštit svým pravým hákem. Muž v bíločerné ho ale chytil za pěst a tvrdě ji sevřel tak, až strýčkovy kosti začaly praskat jako lámající se větvičky.
Jackie vyjekl tenkým hláskem a pokusil se hrdinu střelit pistolí, kterou stále třímal ve své levé ruce. Ten ho ale hbitě popadl za zápěstí a prudce s ním zatočil. Ozvalo se ošklivé křupnutí: „KŘUP!”
Jackie zakňučel ještě vyšším hláskem, maskovaný muž poté položil svoji ruku na pěst svírající zbraň a mačkal… Pistole se začala ohýbat, praskat a zarývat do strýčkova masa. Hrdina, který v ten moment držel strýčka ve vzduchu za obě ruce, se mu podíval přímo do očí a s viditelným znechucením ho udeřil svojí hlavou do té jeho. Pak povolil svůj úchop a nechal omráčeného Jackieho padnout na zem.
„Jsi v pořádku?” zeptal se maskovaný muž hlubokým hlasem a já jen souhlasně zakýval hlavou. Hrdina kývnul zpátky, pak se otočil a připravil se ke skoku.
„Počkej!” zvolal jsem a vytáhl velký kulatý talisman ze zadní kapsy svých kalhot.
„Tohle… tohle jsi tu minule ztratil,“ řekl jsem a podal muži jeho talisman, jeho symbol. Hrdinův obličej zavalil smutek. Na chvilku se odmlčel, poklekl ke mně a se skloněnou hlavou řekl: „Nedokázal jsem zachránit tvého otce před tvým strýčkem… Byl jsem dost rychlý pouze na to, abych zastavil jenom jednu kulku, za to se ti omlouvám,” řekl sklesle a nasadil si talisman zpátky na hruď. „Doufám, že mi to jednou dokážeš odpustit.” „Myslím, že ano,” odpověděl jsem. „Alespoň už vím, kdo byl v tu noc to opravdové monstrum…“ Než jsem ale stihl dokončit větu, můj hrdina, můj zachránce byl pryč.

Žádné komentáře:

Okomentovat