10. března 2020

Všechno je jinak - napsala Monika Hodáčová

I. kapitola

S pohledem na mobil jsem usínala, s pohledem na mobil jsem se probouzela. Ten, po kterém jsem toužila, se neozýval. Bylo mi čtyřicet osm, měla jsem dospělého syna a čekala jsem na jakýkoliv projev zájmu od ženatého chlapa. Od ženatého chlapa, který se netajil s tím, že miluje... svoji ženu.



Když jsem ho viděla poprvé, měla jsem napuchlou tvář a mé myšlenky se upínaly k jedinému – ať už ta šílená bolest zubu přestane. A on to dokázal. Můj nový zubař. Už při té první návštěvě jsem si všimla, že má na stole fotografii své rodinky – táta, máma, syn a dcera. Obrázek jako z reklamy na zubní pastu Colgate. Byl hezký, milý, profesionální. 
Začali jsme se potkávat v intervalech, které určovaly moje problémy se zuby. Nebylo jich příliš, pár návštěv během tří let. Vždycky, když se mě dotýkal, uvědomovala jsem si lehoučké chvění, které nezpůsobovalo jen brnění vrtačky. Bylo to příjemné analgetikum.

A pak jednou vešel on do mého království – cestovky, kde jsem mnoho let pracovala.
„Dobrý den,“ podíval se na mě tím nejistým pohledem, kterým se díváme na někoho, kdo je nám povědomý a nemůžeme si vzpomenout, odkud ho známe. I já jsem zaváhala. Vždycky jsem ho vídala jen v bílém plášti, teď měl celkem seprané tričko, kraťasy a sandály. Naštěstí bez ponožek. Obyčejný chlap. Rychle nám ale oběma došlo, odkud se známe a já způsobně zašvitořila: „Dobrý den, pane doktore, chcete někam vycestovat?“ Chtěl by prý objednat zájezd pro manželku. Jak se takoví chlapi hledají, pomyslela jsem si trochu zatrpkle, a s úsměvem se začala vyptávat, co by to mělo být a taky s kým paní pojede. Pojede s šestnáctiletou dcerou, a tak by si představoval něco pro ženský – Paříž, Benátky, Řím... On prý takové cesty nemusí, má rád klid. Ale moc by si přál, aby se manželka vytrhla z toho každodenního stereotypu. „Vždyť to znáte,“ opět se usmál a já chápavě přikývla. Ano, moc dobře to znám, ale o moje rozptýlení se nikdo nestará. Nakonec jsem mu sebemrskačsky doporučila Benátky, kam jsem sama jela jako průvodkyně. Byla jsem zvědavá, jaká bude opečovávaná paní zubařová.

Za měsíc byl pan doktor v cestovce znovu. Dva týdny před odjezdem. „Jdete si pro pokyny? To jste nemusel, poslala bych vám je do emailu,“ nasadila jsem opět profesionální úsměv zakrývající ten záchvěv naivní radosti, že ho zase vidím.
„Ne, to ne, víte, je mi to moc trapný,“ začal rozpačitě, „ale já to musím zrušit. Manželka se necítí nějak dobře a asi by to pro ni bylo moc náročný.“ A pak dodal spíš pro sebe: „Neměl jsem to vůbec kupovat.“ 
Překvapeně jsem na něj koukala: „Tak třeba se jí udělá líp. Vždyť je to až za dva týdny...“ 
„To určitě ne. Zrušíme to.“
„A co dcera? Nebude zklamaná?“ neudržela jsem se.
„Bude. Ale nedá se nic dělat.“
Bylo vidět, že už to chce mít za sebou, ale ze mě přesto vylítla ta toužebná otázka, která mě samotnou překvapila: „A nechcete jet s dcerou vy?“
Viděla jsem, jak se nadechuje a jeho rty tvoří jasné „ne“. A přece ho nevyslovil. Místo toho váhavě řekl: „To nevím, jak bych zařídil. Mám pacienty. A žena by zůstala s klukem sama. A já ty města stejně nemám rád.“ Ano, to jsem si od minulé návštěvy pamatovala. Ale že by to žena doma nezvládla se synem, který už na staré fotce vypadal jako puberťák? To mě zarazilo. Ale nebyl čas na úvahy a mně už nemohlo nic zastavit: „Jsou to jen dva pracovní dny, to byste si mohl pacienty přeobjednat. A slečna bude určitě ráda. Nemusíte chodit na všechen společný program, já vám na ni dám pozor.“
„No nevím,“ tvářil se nerozhodně, „já se vám tedy ještě ozvu.“
K další manipulaci už mi nedal prostor, rozloučil se a byl pryč.
Za dva týdny jsme se sešli na letišti. Vlastně dodnes nevím, proč se rozhodl jet, ale byl tam, a to bylo hlavní. Chlap, který by zřejmě za svoji ženu dýchal. Z čeho se tak raduju? 

Příruční zavazadlo pana doktora obsahovalo především knihy. Oblečení opravdu moc neřešil a ve svých tričkách a kraťasech vypadal jako bezstarostný kudrnatý kluk. Uvítal, že nemusí obcházet všechny pamětihodnosti, a raději se schoval s knížkou. Prý by se rád i podíval, ale davy turistů ho děsily. Jeho Ella byla milá holka, která se mnou naopak s nadšením všechno obešla. Společně jsme pak večeřeli a sdělovali si zážitky. Občas jsme se s Davidem zapovídali natolik, že jsme na Ellu úplně zapomněli, ale ona si vystačila se svým mobilem. Třetí večer jsme si začali všichni tykat.
Nejdřív se zdálo, že jsme  každý úplně jiný. Já měla ráda společnost, taky jsem si potrpěla na hezký věci a v tom všem jsem si skvěle rozuměla s bývalým přítelem. Všichni říkali, jaký jsme krásný pár... Oba jsme rádi cestovali. Chvíli se mnou a s mým synem žil. Ale i vztah si představoval jako něco zábavnýho, bezstarostnýho a hlavně tak nějak nezávaznýho. Když pochopil, že  bych od něj  mohla chtít něco víc, než občas si někam vyrazit, a že dokonce toužím po dalším dítěti, byl pryč. 
David naopak spíš vyznával ticho a klid. Miloval hory a dřív se je snad pokoušel i pokořit. Se svojí ženou, samozřejmě. To byl zase pro mě vzdálený svět. Zdolávat vrcholy až k naprostému vyčerpání mi vážně nic neříkalo. Ale společný téma jsme nakonec našli v knížkách. A od nich vedla snadná cesta k povídání o životě, probírali jsme velký i malý příběhy a já jsme si najednou dovedla představit, že bych se mu svěřila se vším, o čem jsem před ostatními muži mlčela. Přála jsem si, abych to mohla jednou udělat. Takový naivní přání.
I když bychom náš vztah ani nemohli označit za důvěrný, přece jsem s ním od začátku zažívala to, co mi ve všech předcházejících vztazích chybělo  pocit blízkosti.

Jednou, když jsme se procházely s Ellou samy, přemohla mě zvědavost a zeptala jsem se nenápadně na tu ženou, které jsme záviděla muže: „A maminka už je zdravá?“
Ella na mě koukala dost nechápavě: „Mamce nic není.“
„No, myslela jsem, že nejela kvůli nemoci...“ vyzvídala jsem.
„Ne, nemohla,“ odpověděla Ella nezvykle úsečně a já už si nedovolila vyptávat se dál.
Vraceli jsme se domů. Na letišti jsem je oba políbila na tvář a každý jsme šli svou cestou. Není jediný důvod očekávat, že by se David ještě ozval. Ten mobil hypnotizuju úplně zbytečně.


II. kapitola

Léto vystřídal ponurý podzim. Klid zavládl v práci a bohužel i doma. Můj Matěj si našel podnájem se svojí přítelkyní. Už nebyl můj. Já vím, nikdy nebyl můj, ale rozhodně to byl nejdůležitější člověk mého života. Na svět přitom přišel nezván a nečekán. Já, která byla vždycky ta zodpovědná a rozvážná, jsem před dvaceti sedmi lety podlehla kouzlu studentské lásky. Třídní sraz po dvou letech od maturity. Jedna vášnivá noc, kdy mi budoucí manžel sliboval, že si dá pozor. Nějak to ale nevyšlo a najednou z nás byli rodiče. Do konce vojny mu zbývalo půl roku, takže než se Matěj narodil, byl doma. Ještě před porodem jsme stihli svatbu. Místo šatů s vlečkou veliké břicho. Nic nebylo takové, jaké jsem si to vysnila. Odjet na druhý konec světa, užívat si, zamilovávat se a jednou si na břehu moře vyslechnout žádost o ruku.  Místo toho jsme od jeho rodičů dostali byt, komu se to poštěstí. A já, sama skoro dítě, jsem byla zavřená v té kleci se řvoucím miminem, a sdílela lože s mužem, se kterým jsem kromě dítěte a společné adresy neměla nic moc společného. Malého Matýska jsem samozřejmě milovala, ale když konečně nastoupil do školky, hodně se mi ulevilo. Našla jsem si práci a trávila v ní možná až příliš času. Máma s tátou mi s Matějem pomohli a manželovi to bylo jedno, pokud byl doma klid a nic jsem po něm nechtěla. Naučili jsme se žít vedle sebe, měli jsme takový praktický vztah. Vydrželi jsme to neuvěřitelných deset let. 

A teď odešel i Matěj. Co budu dělat? A tak jsem nakonec neodolala touze zajít si na preventivní zubní prohlídku.
„Ahoj,“ vešla jsem do ordinace trochu v rozpacích, aby se snad sestra divně nekoukala... David se ale bezelstně usmál: „Nevěděl jsem, že přijdeš. Moc rád tě vidím.“
Když mi spravil malý kaz, což mi umožnilo být mu alespoň na chvíli úplně blízko, bez rozpaků navrhl: „Jsi můj poslední pacient. Kousat ještě nemůžeš, ale kafe by sis se mnou dát mohla.“ A tak jsme za chvíli seděli v nejbližší kavárně, která byla spíš útočištěm pro důchodce než místem pro romantickou schůzku,  ale mně to bylo v tu chvíli úplně jedno.  Náš rozhovor plynul tak lehce, že pohled na mobil ho o dvě hodiny později dost vyděsil. „To to uteklo, už musím běžet,“ usmál se omluvně, „ ale můžeme si to zopakovat, když budeš chtít.“
„Určitě,“ vyhrkla jsem a hned přemýšlela, za jak dlouho to asi bude. Nakonec to samozřejmě bylo předlouhý čekání, ale asi za tři týdny se opravdu ozval. A vše proběhlo podle stejného scénáře včetně jeho úprku domů. 
Blížily se Vánoce a David mě pozval na večeři. A já se navzdory tomu, že mi nedal sebemenší naději na něco víc než přátelství, nechala unášet představou, že tenhle večer by mohl být mnohem delší než dvě odpolední schůzky, které mu předcházely. V každé reklamě se přece tvrdí, že Vánoce jsou čas zázraků.
Koupila jsem mu dárek. Knížku, jak jinak. A on udělal to samé. Kolem deváté, právě když jsme dopíjeli láhev červeného, mu zazvonil telefon. Omluvně pokrčil rameny, a pak do něj úplně klidně řekl: „Za chvilku budu doma, zlato. Trochu jsem se zdržel s paní průvodkyní, víš, jak se ujmula Elli v Benátkách, ale už jdu. Pa, pa.“
Úplně jsem ztuhla. Ano, pořád jsem se snažila nezapomínat, že je ženatý, že o své ženě nikdy ani nenaznačil nic špatného, ale že by o mně úplně otevřeně mluvil, to jsem fakt nečekala. Neřekl sice úplně všechno, ale nevymlouval se, nelhal. On jí prostě řekl pravdu. A nejhorší bylo, že i to se mi na něm líbilo. A tak naše předvánoční večeře skončila jako všechny schůzky před tím. Dal mi ve spěchu pusu na tvář a šel.  

Vánoce jsem oslavila u rodičů, tak jako vždycky, když jsem byla sama. Na chlapi jsem sice ještě zanevřít nechtěla, ale bylo čím dál těžší uvěřit, že někde někdo čeká i na mě. Jenom na mě. Ani touha po druhém dítěti nevyšla, a najednou bylo pozdě. Dokud jsem se mohla starat o Matěje, nepitvala jsem se v tom, ale když odešel i on, bylo té samoty na mě příliš. Nezaplnily ji ani cesty, ani kamarádky, ani občasné rande, které nemělo víc než dvě, tři pokračování. Něco tam vždycky chybělo. Co to bylo, jsem pochopila až s Davidem. Jenže ten svoji ženu měl. „Prostě všichni správní chlapi jsou zadaní,“ shrnula jsem to mojí nejbližší kamarádce, která se mě vytrvale snažila přesvědčit, že i na mě ještě někdo čeká. 

David zavolal až koncem ledna. Po minulé zkušenosti mě další pozvání na večeři překvapilo, ale už mi bylo jasné, že doma poctivě nahlásí kam jde a kdy přijde. A to taky splní. Ale stejně jsem kývla,  nechtěla jsem o něj úplně přijít. 
V ten večer opravdu vše běželo ve známých kolejích, a tak když se blížila devátá, byla jsem pomalu připravená k odchodu. David kývl na číšníka, ale místo placení objednal druhou láhev vína.
 „Ty nepospícháš?“ neudržela jsem se.
„Ne, Hanka je v lázních a děti si prý objednaly pizzu,“ zasmál se spiklenecky a já zalapala po dechu. Naznačuje snad něco? 
Když jsme o dvě hodiny později odcházeli, cítila jsem, jak mi víno stouplo do hlavy. Rozum z ní naopak úplně vyletěl. 
„Teď mě musíš dovést až domů nebo bych určitě zabloudila,“ chichotala jsem se a vedla ty lacině primitivní řeči, kterými ženská jednoznačně naznačuje, co očekává. Styděla jsem se sama za sebe, ale nešlo to zastavit. Když jsme se dostali až k mým dveřím, podala jsem Davidovi klíč od bytu a sotva odemknul, ukázala jsem mu, kam má směřovat. Vešel dovnitř. Políbil mě. Chtěl mě. A já tušila, že za chvíli vášně zaplatím naším vztahem. Že opravdu zaplatím do posledního haléře. Ale couvnout už jsem nedokázala. Bohužel.
Až příliš rychle jsme se přesunuli do ložnice. Až příliš rychle bylo po všem. Trošku mě to zaskočilo, ale na jeho „promiň“ jsem se jen shovívavě usmála. Nešlo mi přece o dokonalý sex, toužila jsem po blízkosti. Usnout v jeho náruči a tam se taky probudit. Ještě jednou se pomilovat. Tentokrát už pomalu, něžně. Věděla jsem, že za jiných okolností by to bylo jiné, lepší, nejlepší. 
Když se David vrátil z koupelny oblečený, nechápavě jsem na něj vytřeštila oči.
„Ty jdeš pryč?“ vyhrkla jsem a stěží zadržovala slzy.
„Promiň. Já musím. Jednou to pochopíš.“
Pusu do vlasů doplnil posledním „promiň“ a zabouchl za sebou dveře jako hrdina z červený knihovny. Prý „jednou to pochopíš“. V životě jsem od chlapa neslyšela trapnější frázi. Co jako jednou pochopím? Že jsem ho svedla a on, chudák, musel porušit svoje morální zásady? Že mě nechtěl urazit? Že... Napadaly mě ty nejhorší scénáře, ve kterých jsem hrála tu nejubožejší roli. Kdybych mohla zvracet, zvracela bych. Místo toho jsem jen brečela do polštáře.

David se samozřejmě už neozval. Našla jsem si jiného zubaře. Skoro jsem na něj přestala myslet. Vždyť jsme ani žádný vztah neměli. Nic mi nesliboval. Nic jsem neztratila. Prostě jsem se s tím smířila jako s každou jinou prohrou, kterých nebylo v mém životě málo. Jeden problém tu ale přece jenom byl – v každém muži jsem hledala jeho. A nenacházela.

Nemohla jsem se dočkat jara, slunce, nové turistické sezóny. Vypadnout pryč, poznat jiné lidi, to byl můj lék na zimní splín. Po prvním zájezdu do Říma jsem se konečně cítila plná energie a snad i naděje. Při zpátečním letu už jsem si psala úkoly na další dny a nebylo toho málo. Cestou domů jsem se zastavila nakoupit, doma jsem neměla vůbec nic k jídlu. A tam jsem Davida po třech měsících uviděla. S manželkou a se synem. Ten syn, který se na fotce v jeho ordinaci smál na nějaké horské vyhlídce, teď seděl na vozíku. David ho tlačil, pohled upřený dolů. Vedle šla drobná žena se svěšenými rameny. Každý ponořený do svého světa.
V hlavě mi zablikala ta šílená věta: „Jednou to pochopíš.“ 
Pochopila jsem. Nejen tu větu, ale všechny další nejasnosti, které mi mnohdy vrtaly hlavou. Ale proč to muselo být zrovna takhle, proč mi to nemohl David vysvětlit hned, mi zůstalo skryto.
To setkání rozbouralo moji pracně nabytou rovnováhu. Útočilo na mě plno otázek, na které jsem nemohla znát odpověď. Ale i bez nich byla jedna věc jasná: David chce být se svojí rodinou. A je to tak správný.


III. kapitola

Byly čtyři dny do Štědrého dne. Ten večer jsem plánovala promazat tu trochu cukroví, co jsem vytvořila, aby se neřeklo. Zabalit dárky musím zítra a pozítří odjíždím k rodičům. Tak jako vloni. Když jsem si konečně všechno rozložila na kuchyňském stole, ozval se zvonek. To může být jedině sousedka pro vajíčko či něco podobného. S marmeládou v ruce jsem otevřela.
Za dveřmi stál David.
„Ahoj. Chtěl jsem ti popřát hezký Vánoce. Taky jsem ti přinesl dárek,“ začal šátrat v tašce a vytáhl úhledný balíček tvaru knihy.
„Já pro tebe nic nemám,“ vysoukala jsem ze sebe, „nečekala jsem tě.“
Pořád jsme stáli mezi dveřmi. Myšlenky musely utvářet tornádo nad mojí hlavou. Zmítaly se mnou snad všechny emoce od radosti až po ohromný vztek. Jedno jsem ale věděla jistě, už žádný polovičatý vztah nechci. 
Když David pochopil, že tentokrát ho dovnitř lákat nebudu, zeptal se sám, jestli může dál.
„Tedy jestli tě neruším,“ dodal nejistě, „asi jsem měl zavolat. Ale bál jsem se, že mě odmítneš. Ani bych se nedivil. Ale musím ti něco vysvětlit.“
„Teď?“ vyjela jsem na něj. „Všechno vím. Viděla jsem vás. Mohl jsi mi to říct rovnou, pochopila bych to.“
„A dívala by ses na mě jako na toho největšího chudáka. Litovala mě. Jo, všechno bys chápala. Ale já se chtěl zase po dlouhý době cítit jako normální chlap. Raději hajzl než chudák. Ale stejně jsem to nedokázal. Nemohl jsem jim ještě víc ublížit. I když jsme si se ženou už dávno nerozuměli. Nespali spolu. Ta Patrikova nehoda nás úplně rozdělila. Ona si to nikdy nepřestala vyčítat, že jsme kluka přivedli k lezení po skalách. Rozhodla se, že ho vyléčí za každou cenu. Já byl taky ochotný leccos vyzkoušet, ale všechno má svoje hranice. Nakonec ho začala brát na nějaký léčivý seance, Patrik samozřejmě nechtěl a já jsem s ním souhlasil. A tak jezdila sama. A nakonec už tam zůstala. U pana léčitele. Prý jsou spřízněný duše.“
„Tak pojď dál,“ hlesla jsem a snažila se poskládat si všechno, co mi David říká.
„Strašně jsi mi chyběla,“ prohodil při zouvání bot.
„Možná taky budeme spřízněný duše,“ usmál se spiklenecky, „ale děti zůstaly se mnou. Tak si to dobře rozmysli, jestli budeš takovou duši chtít.“

Žádné komentáře:

Okomentovat