21. března 2020

Smrtelná nákaza - napsal Martin Tomášek

Pár let před koronavirem jsem začal přemýšlet o tom, jak nejlépe a co nejdříve odejít z tohoto světa. Možností je mnoho, od oběšeni až po prášky. U toho všeho však potřebuju asistenci druhé osoby, což nikdo neudělá. A te´d je tu COVID, kdy by stačilo postát pár minut v blízkosti nakaženého...
Příznaky jsou prý děsivé, ale jediné, co by mi vadilo, jsou potíže s dechem. Vše ostatní už jsem zažil i bez nákazy...
Od narození jsem totiž na vozíčku, totálně ochrnutý po dětské mozkové obrně.

Už několik týdnů se z Číny po celém světě, včetně naší země, šíří nový smrtelně nakažlivý chřipkový virus virus COVID 19.
V souvislosti s touto nemocí vstoupily po celém světě různá omezení nařízení zákazy, kvůli kterým se z malých i velkých měst stala místa duchů. Těch pár lidí, co si chodí nakupovat potraviny, nosí roušky a vypadají jako Darth Vader z hvězdných válek.
Co se týče mého postoje k tomuto celosvětovému problému, tak je poněkud morbidní, za což se omlouvám...
Když mi bylo osmnáct, byl jsem plný nadějí, že jednou budu mít i já děti, vlastní rodinu, práci a mnoho dalších super věcí. Jenže s přibývajícím věkem jsem přišel o všechny iluze. To co Vám až dosud připadalo všední a obyčejné, já nemám a nikdy jsem neměl. Nemůžu sám chodit, jíst, dojít si na záchod, natož vyběhnout do přírody. Jediné, co mi vždy zvedlo náladu, byl televizní sport, hlavně úspěchy českých reprezentantů a klubů, a někdy filmy a výjimečně společenské akce.
Teď už nemám ani to. Jen čím dál tím větší depku...
A přece to nechci vzdát. Pořád chci věřit, že je naděje. A že se COVID 19 už nevrátí... (protože normální chřipka se vrací).
Takže, lidi, držte se a zvládneme to. Já to takhle téměř bez všeho zvládám už 36 let.