25. února 2020

Příběh lovu - napsal Vojtěch Delveti

Plaval jsem pomalu, vnímal vlažnou vodu a slanou chuť hořké chvíle. Netrpěl jsem, před lítostí jsem byl dobře schován. S modrým dnem a samotou, dlouhé promenády s dlouhými lampami a širokými kužely světla, do kterých jsem vkročil s nadějí. 

Dýchal jsem zhluboka svěžest okamžiku, pocit, který jsem měl a napětí z přetrvávající viny si svobodu rozhodnutí rozmyslet. Ten okamžik měl velký soulad všeho, ale můj zájem o poměrové vztahy se náhle vytratil.
Jako ranou z nebýti si sám sebou, od záblesku, který v zádech pálí, ale tvář neoslňuje, vstoupila do mě zvědavost. Který provaz udrží tíhu času, co se musí stát?
Křehký v strachu nebo pevný, náboj nesoucí? Zlehka, prudce, pořád, veden jistotou touhy a přesto škrcen, proskočil jsem mlhavé sklo. Tváří v tvář na vteřinu a kořist se zas vytrácí. Neváhám a vydávám se již beze zbraně. Boj ani zápas ladné souznění nepřináší. Přesto ránu pálící pokušením můj pohled v úskoku zanechal.
Trpělivost mi podrážela nohy, větru pera jsem pak osedlal a zapletl je do vlasů, sluncem jas myšlenky jsem oslnil. Čas jsem ohnout nedokázal. Na dosah roky, vůně i chutě, jak ve snu pevné sevření se v ruce rozpadlo a v běhu chybělo mi více, než v představách jsem si připustil.
Na volnou hladinu touhu vylákal jsem. Kolik tváří a odlesků nejistoty vpálilo se mi do očí, těžko jsem tak lehký mohl být, abych jistý krok o vodu opřel a s labutí bílou vzlétl.
Lámal jsem si hlavu, krk i celé tělo, kterak sen si podvolit. Ani vlnou odhodlání, ani zrádnou překážkou, ani skokem v stranu stejnou, nedopřál jsem touze samu sebe naplnit.
A tak jsem byl, však nebyl, čekání nenaplnil, nepřelil, ale dno zaplnil. Už uchopený rozmar jsme poslal v naději, zraku jsem nešálil, ale čirý pohled mě nespatřil.
Až když mě sen sám pozval dál, vzal jsem si ji a zplodil s ní tři krásné děti.

Žádné komentáře:

Okomentovat