9. ledna 2020

Ztracená víra - napsal Libor Frank

Dveře dílny byly zavřené. Přitom jsem měl takový pocit, jako by tam někdo byl.
„Kde je táta?“ běžel jsem se zeptat do kuchyně. „Mami, myslel jsem, že mu budu pomáhat, jako vždycky. Stalo se něco?“ nechápavě jsem vyzvídal.
Bylo mi osm a s tátou jsme byli každou volnou chvíli v dílně, co měl ještě po dědovi. Učil mě pokaždé něco nového ze strojařiny, do života.

A najednou taková změna. Přece to neskončilo! Zavíral se přede mnou, dílna najednou pro mě nebyla.
Prázdniny skončily, přes podzim to o víkendech nebylo lepší. V podvečerní tmě jsem viděl světlo z dílny, a když jsem se ho ptal, vždycky se vymluvil. Pomalu jsem to vzdal…
„Cililililinnnk,“ ozval se zvoneček po štědrovečerní večeři.
„Tak ke stromečku!“ zaslechl jsem jen jako by vzdáleně a už jsme se ségrou běželi. Otevřel jsem dveře do pokoje a před rozsvíceným vánočním smrčkem jsem JI najednou uviděl!
Nezabalená, nablýskaná, opřená na koberci. Opravdová MOTORKA! Červená, se skutečným benzínovým motorem, velkým světlem, koženým sedlem, nádrží, výfukem a černými pneumatikami. Na řídítkách přilba mé velikosti.
Ve chvilce se mi vše propojilo v hlavě a ztratil jsem víru v báchorky! Rozbušilo se mi srdíčko, nebyl jsem schopen promluvit a klukovská radost nebrala konce! To táta je Ježíšek a VYROBIL mi v dílně motorku! Chtěl mě překvapit!
Ostatní dárky zůstaly tak trochu ve stínu. Sníh nebyl, tak jsem ji ještě večer na dvoře otestoval. Našlápnutím nastartoval, helmu na hlavě, zasunul jsem jedničku a rychle pustil spojku.
Stroj se vzepnul na zadní kolo, neuměl jsem ho ještě zkrotit. Plácli jsme sebou, motorka na mě. S pláčem a bolestí v koleně jsem vstal.
„Už tě nechci ani vidět!!!“ kopl jsem do ní vší silou a nechal ji ležet na fleku.
„Já jsem ti to říkala…“ ozývala se ze vzdálených dveří domu maminčina kritika tátovi akce.
Druhý den jsem ale ten vymazlený motocykl vzal na milost. A projezdil s ním dalších nádherných sedm let. V dobách, o kterých sní každý motorista.
Litr benzínu byl za dvě koruny…