Pozastavuji se nad stavem naší společnosti.
V létě jsem se dostala do složité životní situace, kdy mě ze dne na den opustil manžel a já zůstala sama na péči o 3 děti (4, 7 a 10 let).
Oběma nám letos bylo 40 let, manžel byl v lednu povýšen na generálního ředitele, do března mě oslovoval lásko a od dubna má milenku, ke které se začátkem prázdnin odstěhoval. O nevěře mě informoval v půlce června e-mailem.
Odmítl manželskou poradnu, protože se rozhodl a své rozhodnutí nezmění. Prý zjistil, že není rodinný typ a má jinou představu o dovolené, než ji trávit s dětmi. Dovolenou si vyčerpal na čas strávený s milenkou, děti přes léto viděl minimálně a pokud už je měl ve své péči, tak je odkládal ke svým příbuzným, aby se o ně nemusel starat.
Postavil nás s dětmi před hotovou věc, aniž bychom se k tomu mohli nějak vyjádřit. Jako ředitel, který rozhoduje o všem. Ovšem rodina není firma, že?
Když jsem se ho zeptala, zda pro něho nic neznamenal slib manželský, tak se mi vysmál – jaký slib manželský, že prý není žádným zajatcem manželství.
Porušil zároveň naši manželskou dohodu, kdy on vydělává peníze a živí rodinu a já se starám o chod domácnosti a péči o děti. Bydlíme za Prahou, dovážíme děti do škol a školky do Prahy. Práce kolem velkého domu, zahrady, auta a dětí je a byla spousta a neustále přibývala. Manžel mi odmítal pomoci, tvrdil, že jsem celý den doma a co pořád dělám, když on chodí do práce a vydělává peníze. Já že jsem v životě nic nedokázala, protože jsem pouze doma s dětmi. Já je porodila, odkojila, v podstatě sama vychovala, protože manžel byl často služebně pryč.
A teď, když bylo práce víc a víc a já už musela sama přezouvat i kola na autě, natírat zahradní nábytek, vyměnit vestavnou myčku, protože manžel chtěl víc svobody a volnosti a respektu - prý jsem si málo vážila peněz, které vydělal, tak nás opustil, aby už nemusel dělat vůbec nic. Já nesměla doma o ničem sama rozhodnout, na všechno jsem potřebovala schválení, jako kdybych byla podřízená a on náš šéf.
A kdo je jeho milenkou? Samozřejmě jeho podřízená z práce, která k němu vzhlíží už jen z podstaty své pozice. Vidí generálního ředitele, který si ji vybral, a nedělá jí sebemenší problém s ním udržovat intimní vztah, přestože rozvrací patnáctiletý vztah a rodinu se třemi dětmi. A firma s tím také nemá sebemenší problém, přestože generální žije se svou podřízenou. A to nevadí, že jí může být navyšován plat podle zcela jiných kritérií než pracovních? Kde je nějaká morálka?V půlce prosince jsme měli první rozvodové stání, protože manžel podal v září žádost o rozvod. Jeho vyjádření bylo plné lží, lhal dokonce i u soudu pod přísahou a neměl s tím sebemenší problém.
Pro mne je celá situace nadmíru psychicky i fyzicky náročná, zhubla jsem 11 kg, beru antidepresiva, chodím k psycholožce, vyšlo mi špatně EKG, protože jsem na podzim musela podstoupit operaci břicha – po dětech jsem měla velký rozestup břišních svalů a hrozila mi kýla.
Děti celou situaci absolutně nechápou, proč nás tatínek opustil, když nás měl vždycky rád a žili jsme v rodině bez hádek a rozepří?
Nejmladší syn se v noci znovu několikrát počůral, děti pláčou zejména při předávkách otcem, kdy je otec vrací a odchází pryč. Chodím s nimi k psycholožce, aby nám pomohla celou situaci zvládnout. Kreslí srdcervoucí obrázky a píšou Ježíškovi, že si přejí návrat tatínka.
O všem jsem informovala oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Zprvu mi bylo řečeno, že je to hrozné, že jsme čítankový příklad, ovšem během pár měsíců se situace zcela otočila.
Psycholog, který mi byl doporučen OSPODem, mi sdělil, že děti zvládnou všechno a já už se mám smířit s tím, že jsem byla pro manžela po 15ti letech okoukaná a on „ucítil mladé maso“.
Ano, děti jistě všechno zvládnou, ale s jakými následky? Jaké vzory chování si ponesou do života? Že když se mi ve vztahu nebude něco líbit, tak nic neřeknu, seberu se a zbaběle odejdu, udělám tlustou čáru a začnu někde jinde, s někým jiným a nějak jinak? Kde je nějaká zodpovědnost? Jaké jsou v naší společnosti hodnoty? Kde je upřímnost, otevřenost, projevování a obhajování vlastních názorů, postojů, citů a přání? Proč mezi sebou lidé málo komunikují, myslí si své a bez ohledu na ostatní jen s přihlédnutím k vlastním zájmům opouští rodinu?
Já nelžu, nepodvádím a mám vysokou potřebu po spravedlnosti. Jsem otevřená, upřímná, své názory a přání sděluji narovinu a stejně vychovávám i děti.Děti jsem přivedla na svět s cílem je vychovat v ucelené rodině a ne se o jejich výchovu podílet s cizí osobou, navíc se ženou, které nedělá problém rozvracet rodinu, přestože sama žádné děti nemá. Děti ji nemají rády, ale bojí se před otcem cokoliv říct, aby o styk s ním nepřišly úplně. Co jiného od nich také čekat? Že budou s milenkou nejlepší kamarádi, když jim odvedla tatínka od maminky?
Přes to všechno, jsem se snažila manželovi vyjít vstříc, protože jako vystudovaný pedagog vím, jak je důležitý kontakt dětí s otcem. Vymyslela jsem model, kdy bude mít manžel děti jednou za 14 dní na prodloužený víkend a sice od čtvrtku po škole do úterý rána s odvozem do školy. Vyhneme se tak náročným předávkám dětí z ruky do ruky a já nebudu muset s manželem přijít do kontaktu vůbec. Jeho totiž asi vůbec nenapadlo, jak se cítí žena, která o něho celé manželství pečovala, porodila mu a vychovala 3 krásné chytré a zdravé děti a kterou on odkopl jako kus hadru. Nemluvě o tom, že při platu generálního ředitele hodlá na děti platit méně jak polovinu skutečných nákladů, aby byla zachována stejná životní úroveň jako před rozvodem. Jen pro příklad – na jedno dítě na měsíc platí 2000,-Kč na jídlo, přestože sám utrácí pro svou potřebu jako král.
Proto bylo nutné celou situaci řešit soudně, protože manžel hospodaří se všemi finančními prostředky v řádu milionů a já nemám přístup ke společným penězům. Jsem odkázána pouze na to kolik mi manžel uzná za vhodné měsíčně poslat.
A za této situace během prosincového soudního stání dojde k tomu, že je úřednice OSPODu zcela nepokrytě a neobjektivně na straně otce a ptá se mě, zda bych byla ochotna mnou navrhovaný model péče o děti (4,5 dne versus 9,5 dne) nazvat střídavou péčí, přestože já i otec jsme se dohodli na výhradní péči matky a prodlouženém styku otce. Čili aby manžel mohl platit na děti co nejméně. Manžel chtěl původně střídavou péči, tu mu nedoporučil ani psycholog pracující pro OSPOD. Manžel tedy navrhl prodloužený styk, který ale v průběhu času víc a víc zkracuje. Proto najednou prodloužený víkend odmítá. A úřednice OSPODu se mě ptá, proč navrhuji tento model, když tvrdím, že děti nemají milenku rády. Představte si, paní úřednice, že proto, že mi
doma děti pláčou, že jim tatínek hrozně chybí a ptají se, kdy už si uvědomí, jakou chybu udělal? Manžel tvrdí, jak děti nade vše miluje a jak s nimi tráví veškerý volný čas, ale když se mu snažím vyjít vstříc a s ohledem na děti mu nabídnu pro všechny ideální řešení, tak mu to přijde moc a tak „dlouhou“ péči nechce?
Proto se ptám, jak je možné povyšovat právo otce na styk s dětmi nad právo dětí, které chtějí aktivně trávit čas s oběma rodiči a zároveň být co nejméně vystaveny stresu? Proč si OSPOD, manžel nebo jeho právník doteď nevyžádali zprávu od dětské psycholožky, u které jsem s dětmi podstoupila krizovou intervenci, přestože jsem je o tom neprodleně informovala?Jak je možné, že úřednice OSPODu zcela nepokrytě straní nevěrnému otci a upřednostňuje jeho zájmy nad zájmy 3 nezletilých dětí? Není to právě OSPOD, který by měl hájit práva dětí? A kde je právo dětí na rodinu? Jak je možné řešit nevěru okamžitým rozvodem, aniž by proběhla konzultace s manželským psychologem? Není to jeden z důvodů, proč je v naší zemi tak vysoká rozvodovost? Kam se poděly všechny morální hodnoty? Copak je svoboda jedince, peníze a potřeba nadřazenosti postavena výš než rodina, vztahy a výchova dětí? Kde je zodpovědnost vůči dětem – nejen finanční, ale emocionální, sociální a ochranná? Jak je možné něco slíbit, slib nedodržet nebo porušit a zcela beztrestně to celé projde, aniž by se kdokoliv pozastavil, naopak je potrestán ten nevinný? Jak je možné nepřihlížet k názorům dětí, které nejsou hloupé a umí si v hlavě poskládat celou situaci, a pokud chtějí Štedrý den trávit se svou maminkou a ne s otcem, který je opustil, a s jeho milenkou, k tomu nepřihlédnout?
Copak děti nemají právo se svobodně rozhodnout? Copak nikdo nepřihlíží k tomu, že ony se nechtějí vídat s nějakou cizí paní, která jim odvedla tatínka? Dětí se nikdo neptá (tedy psycholog by se měl ptát a OSPOD by se měl ptát, k čemu psycholog dospěl).
Skoro to vypadá, jako by si úřednice OSPODu připisovala bonusové body, pokud se jí podaří někoho přimět ke střídavé péči. Ovšem není to tak, že střídavá péče je spravedlivá pro rodiče, ale nespravedlivá pro děti? Děti potřebují mít jeden domov, jedny kořeny, vyrůstat v prostředí, které je jim milé a kde se narodily a kde je mají všichni rády? Kam se mohou vracet jako ke svému majáku?
V jaké to žijeme době, že nevěra není problémem, rozpad fungujících rodin nikdo neřeší, OSPOD straní nevěrnému otci a háže klacky pod nohy matce, která celý život vzorně pečovala o děti i manžela, kde soudkyně nehne brvou, když úřednice OSPODu jedná neobjektivně?
Jsem znepokojena a myslím, že nejsem sama a tyto otázky si klade spousta lidí. Je potřeba i v dnešní uspěchané době k rozvodům přistupovat individuálně a ne „šmahem“ manželství rozvádět jako na běžícím pásu. Manžel i já jsme oba byli z nerozvedených rodin a já to brala jako určitou pojistku, že má stejné morální hodnoty jako já. Leč prostředí businessu a rychlý kariérní růst, rychlé nabytí obrovského jmění změnilo milého, vtipného a férového muže k nepoznání. Nyní převládá sobectví, chladnost, hamižnost, bezcitnost a potřeba neustálého obdivu a rozhodování o všem. Jako kdyby ne každý byl schopen unést úspěch, moc a bohatství! A přesto se právě po tom většina lidí pachtí
