23. listopadu 2019

Mám doma Farandže - napsal Jiří Hlaváček

„Farandží,“ křičí u nás v Etiopii děti na ulici, když spatří přicházet bělocha. Utíkají mu naproti a natahují k němu ruce. Farandží je vždycky bohatý, má peníze a my je chceme. Děti za ním běhají a my, domorodí muži, s ním uzavíráme obchody. Důležité jsou peníze a když to jde, neudělat nic zbytečně. Spíše, aby si myslel, že jsem udělal, co chtěl. Když se farandžímu něco nelíbí, můžu křičet, že je rasist.

Teď mám farrandže doma. Moje dcera si ho vzala. U nás je tchán váženým člověkem, je starý, všichni poslouchají, co jim přikáže. Farandž mě neposlouchá. Nemůžu na něj křičet, že je rasist, když si vzal mou dceru. Nemůžu ho okřiknout, protože je o dva roky starší než já. A navís je silný, protože svičí. Já nesvičím, důstojný muž chodí o holi a nenosí ruksak, jako Farandž. Já nosím velikou tašku Lidl.
Ráno si vařím kafe a mažu hleba k snídani. Kočka mňouká, chce na balkón. Tak jí otevřu a dál pomalu mažu hleba. Za chvíli přišel Farandž, čelo zamračené.
„Táhne ke mně zima. Ty máš otevřené dveře na balkón? Teď v listopadu?“
„Kočka chtěla.“ 
„No, tak za ní zavři.“
„Ona nemá ráda zavřené dveře.“
„V létě můžeš nechat pootevřeno celý den. V zimě větráme ….“
„Já vím.“
„V zimě …“
„Já vím!“
„Neskákej mi do řeči! 
„Do řeči se neskáče jenom při pohovoru.“
Čumí, jak jsem mu to nandal!
„Do řeči se neskáče. V zimě větráme chvíli a krátce. Aby se vyměnil vzduch a byt se neochladil.“ 
No já to vím, ale proč mám chodit pořád přes pokoj zavírat za kočkou. Zbytečně chodit sem a tam. Pořád mě poučuje a opravuje. 
„Vezmi si jiný nůž na cibuli, nalej do konvice méně vody, šetři elektřinu, dej na hrnec pokličku…“
Je těžké zůstat sám sebou, váženým starým mužem. Přerovnává mi lučinu a jogurty v lednici. Dává je na jedno místo, já si je schovávám dozadu.
Alespoň tedy nesklápím prkénko na záchodě, jako ho sklápí Farandž.

Žádné komentáře:

Okomentovat