„Ano?“
„Řekni mi už konečně pravdu!“
„A o čem, Luci?“
„No přece, že Ježíšek neexistuje, já už nejsem malý mimino!“
„Ale já na Ježíška věřím.“
„To určitě! Alexa říkala, že jí ty dárky kupují rodiče, že se jí přiznali.“
„ Tak možná Alexe kupují dárky rodiče, ale nám je nosí Ježíšek.“
„A mami? To na to máte nějaký jeřáb, kterým do toho obýváku dálkovým ovladačem ty dárky dopravujete? Nebo jak je to možný, že jdeme všichni na procházku, a když se vrátíme, tak tam ty dárky jsou?“
„No, vidíš, tak to asi bude od Ježíška, ne?“
„Tak já teda nevím. A co ty reklamy, co nám chodí do schránky před Vánocemi? To taky Alexa říkala, že to je důkaz. A ve škole si na besídce rozdělujeme dárečky, které si ve dvojicích koupíme. To mi jako vysvětlíš jak? A že babička vždycky zkoumá, jakou mám velikost, a pak se mě ptá, jestli mi ty šatičky od Ježíška jsou dobře?“
„To máš tak: protože Ježíšek nemůže stihnout všechny obdarovat vším, co by si přáli, lidé se časem naučili rozdávat si dárky o Vánocích i navzájem. Ale stejně Ježíšek pořád plní ta nejtajnější přání. Jak bychom třeba my mohli vědět, že sis přála ze všeho nejvíc dostat loni toho zeleného tučňáka a ne toho růžového, o kterého sis napsala v dopise?“
„Hm, asi máš pravdu, mami, to mě nenapadlo. Tak já to Alexe řeknu!“
