17. září 2019

Z nebe se dívá - napsal Šimon Pravda

Oči už mám jen pro svou ženu. Ne, že bych nechtěl, ale nic s tím stejně nezmůžu. Jak krásně se smála a ty její zlaté vlasy, miloval jsem tu vůni. Štráduju si to holí před sebou, ťukám si do rytmu.

Od autobusové zastávky k brance: 160 kroků po dlážděném chodníku. Rukou si po pravém boku hlídám kamennou zídku. Už by tu měli kvést šeříky, ale z příchodu jara nic nemám, jen plný nos.
Ťuk, ťuk, ťuk, hepčík. Všude mi lítaj nudle. Bože, už dost. Doufám, Miluš, že mě nevidíš. Snad to není na košili. Potřebuji kapesník.
Áá, pravá kapsa nikdy nezklame. Utírám se do papírového žmolku.
Na 139. kroku zaznamenávám šlápnutí do měkkého. To tu normálně nebývá. Hovno? Nejspíš. Kvůli rýmě ale necítím. Jdu dál.
Ťuk, ťuk, cink? Jsme tu, branka. Kurňa, kde je klika. Někde v úrovni pupku. Samá voda. Trochu doleva, konečně. Beru za chladnej kus kovu. V pantech zavrže.
Kamenný práh, pozor, je vysoký. Hmm, klouže. Je to hovno.
Čepice do kapsy, učísnout ofinu, svíčka v bundě, růže v… Kde mám růži? Bože nechal jsem ji v autobuse. Miluš, odpust. Ach, jaks´ je měla ráda.
20 kroků rovně, po štěrku, u topolu doleva, a pak už jen 45 kroků k mé milované. Čeká na mě s celou její rodinou, až se k ní přivinu, tentokrát navždy. Brr, trochu mě zamrazilo. Opodál straká straka.
Ťuk, ťuk, divné ťuk, co to? Klacík. Malý? Nee, docela dlouhý, ale tenký, hmm. Doprčic, na kolikátém kroku jsem?
V dáli slyším příchozí. „Toníku, sundej si tu čepici. Ne, zmrzlinu dostaneš potom. A netvař se,“ kárá netrpělivá matka dítě. To je moje záchrana.
„Haló, mladá paní?“ volám do prázdna.
„Tondo, přestaň se loudat a pojď... Co by na to řekl tatínek?“ ozývá se blíž a blíž.
„Mami, myslíš, že se na mě táta dívá?“
Lehký závan větru, listy zaševelí a ticho.
„Mladá paní, promiňte, jdu za svou ženou, ale no... však vidíte, já se ztratil.“
„Dobrý den, prosím? Aaha… jé, pardón... Jistě, zavedu vás k ní. Tondo, ruku! A jak se vaše paní jmenuje?“
„Miluška, leží tu někde v téhle řadě,“ chytne se mého rámě něžná hebká ruka. Ruka mladé ženy.
Ach, to je nádhera. Škoda, že nepoznám její vůni.

Žádné komentáře:

Okomentovat