30. července 2019

Vlak, který změnil směr - napsala Monika Hodáčová

„Já vím, neboj, nebudu zklamaná. Ale musím to udělat, jinak bych si to vyčítala celý život. Ozvu se. Pa, pa.“
Markéta věděla, že o ni má Naďa starost. Aby zase nenalítla, aby se netrápila. Ale vždyť přece o nic nejde. Prostě se s Martinem sejde a uvidí.
Těší se, strašně se těší. První rande po tolika letech. Určitě se políbí. Už jen při tom pomyšlení cítila chvění kolem žaludku. Rozvedená je sice chvíli, ale kdy se naposledy líbala, si už ani nepamatuje.

Vlak vyrazil z nádraží. Normálně vlakem nejezdí, ale dnes měla speciální důvod vybrat právě tenhle způsob dopravy. S Martinem se seznámili právě ve vlaku. Před neuvěřitelnými třiceti lety. V létě 1989. Tehdy ji ani ve snu nenapadlo, že o půl roku později se otevřou hranice, a tak byla výjezdní doložka na dovolenou v Jugoslávii něco jako výhra v loterii. Dvě devatenáctiletý holky vyrazily vlakem, se stanem a batohem plným konzerv. Moře, slunce a hlavně temperamentní Jugoslávci, kteří dokázali dvě blondýnky z Československa náležitě ocenit. Celou tu báječnou dovolenou korunovala cesta domů. Nechtělo se jim, ale tentokrát měly i lůžkové kupé, a navíc se ukázalo, že ho s nimi bude sdílel krásný Pražák Martin. To on je pozval do jídelního vozu, kde seděli, dokud je o půlnoci nevyhnali. A pak to začalo...
„Tady jsme přece seděli, poslední vagón, poslední kupé, nejsem blbá.“ Markétin hlas nabíral hysterických obrátek a její kamarádka Naďa na tom byla . podobně. Martin se je snažil chabě utěšovat, ovšem ve skutečnosti by nejraději ječel taky. Jejich věci byly pryč a na jejich místě seděli úplně jiní lidi. Ale kdo by, proboha, kradl dvě proklatě těžký krosny a starý stan? Ten vagón prostě zmizel. Vypařil se. Martinovi zbyla peněženka s pár drobákama, holky neměly ani to.
Vlak si spokojeně funěl a zoufalá trojice se vydala hledat průvodčího.
Když na něj konečně narazili, překotně se mu snažili vysvětlit, co se stalo.
„Nie rozumiem, powoli, powoli,“ přerušil je a těch třech se začalo zmocňovat zoufalství. Mluví snad polsky? Postupně oni i průvodčí pochopili, že zatímco se bavili v jídelním voze, jejich lůžkové kupé bylo odpojeno a nabralo správný směr Praha, oni s jídelním vozem směr Polsko. A tak byli o půl hodiny později vysazeni na temném československém nádraží u polských hranic, aby se vydali jen tak nalehko a bez peněz na strastiplnou cestu domů, do západních Čech.

Ze snění vytrhlo Markétu zvonění mobilu. Adámek. Kruci, to nemůžu mít klid ani když je na dva dny u vlastního otce... prolétlo jí hlavou, ale do přístroje zašvitořila: „Co je, Adámku, jsem zrovna ve vlaku, děje se něco?“
„Mami, táta nechce jít do bazénu, prý má moc práce a já se tu nudím. Co mám dělat?“
Snažila se udržet optimistický tón jak jen to šlo: „Určitě to bude mít brzy hotový. Tak si zatím pusť nějaký film. Co já teď můžu dělat?“
Ještě chvíli si povídali. Venku třicet stupňů a ona musí svoje dítě přesvědčovat, aby leželo u televize. Měla chuť bývalýmu zavolat a říct mu, co si o tom myslí, ale věděla, že Adamovi by tím nepomohla. A tak vytáhla notebook, aby alespoň vyřídila nějaké emaily. Jsou to vymoženosti, pracovat ve vlaku. Zároveň ale pocítila ohromnou nechuť k tomu všemu. Na co ho vlastně vláčí s sebou? Opravdu to nepočká? Opravdu musí být pořád všem k dispozici? Rázně notebook zaklapala, zakoukala se do ubíhající krajiny a cítila, jak se k ní vrací dychtivé očekávání. Za hodinku bude v Praze. Za hodinku Martina uvidí.
Poslední roky si na něj vzpomněla často. Proč se s ním vlastně tenkrát rozešla, přemítala. Připadal jí moc mladý, dětinský, teprve měl maturovat. Pořád jí vyprávěl nějaké zážitky s kamarády, které ji absolutně nezajímaly. Scházeli se pár měsíců a ona byla ta, která to nakonec skončila. Pak jí psal, přemlouval... Kolikrát ji napadlo, že ji už nikdy nikdo neměl tolik rád jako Martin. Co asi dělá dnes? Ta otázka se jí stále vracela a nakonec jako čerstvě rozvedená zahájila pátrání. Na příjmení už si nevzpomínala, ale stačilo otevřít krabici holčičích vzpomínek. Tam by mohl být klíč k její budoucnosti. Mezi mnoha poklady našla, co hledala - pár vzkazů, které jí Martin občas nechal na vrátnici na koleji, protože dovolat se tam moc nedalo. A díky tomu před ní ležel zažloutlý lístek s jeho tehdejší adresou.
Vložila to všechno do googlu. Klik. A je to tady včetně emailu. Autoservis na původní adrese. Tak to bylo hodně snadný. No intelektuál opravdu nebyl, to se asi nezměnilo, ale co. Do života potřebuje chlapa, o kterého se může opřít. Hned napsala. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Byl to on. Moc práce si s odpovědí nedal, tři holé věty, nechuť ke složitějšímu vyjadřování mu zřejmě taky zůstala. Ovšem hned chtěl telefonní číslo. A události nabíraly rychlý spád. Každý den volal. Chtěl se sejít. Zase o ni stál.
Markétu opět vytrhl ze vzpomínek mobil, jak jinak. Tentokrát pro změnu dcera. Už je jí tolik, kolik bylo tenkrát Markétě, ale zatímco Markéta měla pocit, že byla v jejím věku dospělá, Adélka snad ještě nevyšla z puberty. To, že volá, nevěstilo nic dobrého. Se sevřeným žaludkem se ozvala a hned uslyšela naštvaný hlas: „Mami, ten blbec vedoucí mi dal zase pokutu. Já za to přece nemůžu, že...“ A už to jelo. Až ke známému konci: „Neposlala bys mi něco na účet? Dyť nebudu mít ani na jídlo.“ Markéty se zase začal zmocňovat vztek. Na sebe, na děti, na rodiče, kteří ji tak blbě vychovali, na otce svých dětí, se kterými se nedá počítat. Proč já musím všechno řešit? Všechno platit? Být ta zodpovědná. Nadechla se... A pak Adélce prostě řekla, že s rozdáváním peněz končí, a že se klidně může na jídlo zastavit, aby náhodou neumřela hlady.

Vždyť když ona měla průšvih, byla bez peněz, ztracená, musela si taky poradit sama a vždycky se nějaká cestička našla. Nebylo odkud volat, nešlo převést peníze jedním kliknutím. Když zůstali tenkrát na tom nádraží, byli odkázaní na to, kdo jim pomůže, a rodiče je doma marně vyhlíželi u každého vlaku. Ale nakonec si tu divokou cestu Markéta užila. Brzy bylo jasné, že ona je ta, která v Martinovi probouzí touhu. A tak se během dlouhé noci zahřívali navzájem, časté průjezdy tunely využívali k líbání a vlastně jim ta cesta vůbec tak hrozná nepřipadala. Přitom zpráva o tom, co se jim stalo, se nesla i bez mobilů od nádraží k nádraží, od průvodčího k průvodčímu, a tak je při každém přestupu vítali skoro jako hrdiny, nechali je jet zadarmo a ještě dostali teplý čaj. A nakonec na ně v Praze ve Ztrátách a nálezech čekaly i jejich zavazadla. Chudák, kdo to tam všechno musel odnést. S Martinem si vyměnili adresu, telefon na rodičovskou linku a slib, že se brzy uvidí. A protože Markéta tehdy v Praze studovala, začali se scházet.
Vlak vjíždí do Prahy. Markéta pohledem do mobilu zkontrolovala jemný make-up a vlasy. Na sobě měla lehké letní šaty, které si koupila pro tuhle příležitost. Už viděla, jak se v nich s Martinem prochází ruku v ruce po nábřeží, zastaví se na dvojku růžového a večer ji vezme do nějaké stylové restaurace. Měla domluveno, že přespí v Praze u sestry. Naďu i sebe sice ujišťovala, že nic neočekává a že tedy nemůže být zklamaná, ale kdo ví, jak se události vyvinou... Vlak brzdil a Markéta opět cítila to příjemné mrazení kolem žaludku. Vykročila ke Ztrátám a nálezům, kde se měli S Martinem symbolicky sejít. Doufala, že tam zase najde to, co ztratila. Už zdálky se na ni usmíval. Cizí muž s pivním bříškem uvězněným v seprané ušmudlané mikině a montérkách.
Na zpáteční cestě si vlak odfukoval stejně spokojeně jako předtím. Bylo mu úplně jedno, že Markéta sedí přilepená na sedačce a utápí se v potu, slzách i výčitkách. Vyčítá si, že se nechala unést naivními romantickými představami, že neposlechla Naďu a hlavně že neposlechla svoji intuici, která k ní už před tímhle nostalgickým výletem promlouvala úplně jasně:
„To, že se teprve po dvou týdnech zmínil, že žije s přítelkyní, ti nevadí?“
„To, že z fotky na tebe vykoukl pán, kterého ses lekla, ti nevadí?“
„To, že tě vlastně moc nezajímá, co vypráví, a zjevně, že tě irituje jeho způsob vyjadřování, ti nevadí?“
Ano, už ve dvaceti moc dobře věděla, že to není chlap pro ní. Vyndala mobil a vytočila Naďu. Tu Naďu, se kterou prožila Jugoslávské dobrodružství, a pak spoustu dalších radostí i trápení. Jejich přátelství přečkalo všechny režimy i chlapy. Celé jí to vypověděla. A když jí líčila Martinovu neodolatelnou nabídku, že se zastaví jen u dvou zákazníků, a pak můžou zajít do Stromovky na točený, rozesmály se jako puberťačky. Možná ještě pořád nedospěla, a to vlastně není tak špatný.
Když vystoupila z vlaku do teplého letního podvečera, uviděla, že na ní Naďa čeká na nádraží. „Přece tě nenechám opuštěnou,“ smála se a dala jí pusu. „Jdeme na víno.“
Markéta byla tak ráda, že ji má. A děti. A svůj život, který přece vůbec není špatný. Její vlak ještě neujel, jenom zase změnil směr a určitě na ní čeká pár nečekaných zastávek. A možná ještě přistoupí někdo, kdo zatím nerozhodně postává na nástupišti.

Žádné komentáře:

Okomentovat