24. dubna 2019

Na útěku - napsala Monika Hodáčová

Paříž. Znovu po tolika letech, ani se jí to nechce počítat. Muž, se kterým tu snad před čtvrtstoletím byla, už jejím mužem dávno není. A ten, co tu s ní je dnes, spokojeně spí v hotelovém pokoji.
Když odtud vyběhla do tmy, jen v polospánku zamručel: „Kam jdeš?“
Na Emmino: „Jdu se projít,“ už nic neřekl. Jejich první společná dovolená se blížila ke konci a ona tu teď bloudí nočním městem milenců sama.

Zakopla, sotva se dostala na ulici. Rovnováhu udržela, ale mobil ne. Rozložil se na několik částí a Emma se ho snažila poskládat dohromady. Byla nervózní, neviděla na to, nedařilo se jí to... Sakra. Určitě mi bude volat, určitě mě bude hledat. Nebo taky ne... Ale nechce, aby to vypadalo, že si hraje na nedostupnou, tak to není. Jen prostě věděla, že ona teď neusne a nemohla vydržet v tom hotelovém pokoji, jehož strohost zmnohonásobily jeho věty.
Její prostá otázka „jak si představuje jejich budoucnost“ ho úplně vykolejila. Prý na něj moc tlačí, prý se ještě nevzpamatoval z rozvodu, prý nechce dětem komplikovat život. Prostě není připravený na vážný vztah...
„Nechci ti ublížit,“ dodal téměř dotčeně „myslel jsem, že to chápeš.“
Vybuchla v smích. Hysterický.
„Co mám jako chápat? Myslíš, že tvoje dospělý děti poznamená, že tatínek si našel cizí paní? A když s někým jedeš na dovolenou, tak to jako není vážný vztah? To nás máš víc, se kterýma vyrážíš!?“ Tohle tedy fakt nečekala. Když jí dal k narozeninám výlet do Paříže, doufala, že tady si konečně udělají ve svém vztahu jasno, že uteče od všech pochybností, že Paříž všechno změní.
Poprvé takhle utíkala o svatební noci. Vidí to jako dnes, i když už si přesně nevybavuje slova, která na ni nahrnul novomanžel pod vlivem množství vypitého alkoholu. Ale dodnes ví, jak to bolelo. Symbolická předzvěst jejich společné budoucnosti. Tehdy se toulala pustým městem svého dětství a slzy se mísily s čerstvě padajícím sněhem. Byl prosinec, čtyři dny před Vánocemi.
Od té doby uběhlo až příliš let. Kulisy se změnily, její děti jsou starší než tehdy ona a přitom se cítí úplně stejně, jako ta naivní novomanželka tenkrát. Zase očekávala příliš. Zase toho chtěla tolik, až nebude mít nic.
Červnová noc je teplá a i když už dvanáctá odbila, městem se pořád nesou hlasy na chvíli bezstarostných turistů i jejich smích. Emma ale nic z toho příliš nevnímá, jde a jde spoutaná vírem neodbytných myšlenek, pořád rovně, jen trochu do kopce, takhle se přece nemůže ztratit. Jenže ztracená vlastně už je. A stejně jeho slovům neuteče, tma je nepohltí. Moc dobře to ví, během svého dlouhého manželství se toulala nocí ještě mnohokrát. Věděla, že tím svého muže nedojme, že ho to vlastně nezajímá, a pokud ráno nastoupí ke svým povinnostem, nezeptá se, kde byla a proč. A ona vždycky nastoupila. Nechtěla, aby děti viděly, že snad není něco v pořádku. Těmi nočními toulkami se jen chtěla na chvíli ujistit, že pořád existuje život, který patří jen jí.
Město pomalu začíná znít jinak. Všudypřítomný šum utichl a vystřídal ho příslib tajemstvích skrytých ve tmě i smutek ztracených v prostoru a čase. I Emma se propadla až do doby, kdy byla úplně malá holka a kdy v rádiu hrávali písničku s příznačným názvem „Zatím co ty spíš“. Byla to tátova písnička a tou spící byla ona, malá bezstarostná holčička, kterou prý jednoho dne probudí princ a odvede si ji. „Takhle mi taky jednou odejdeš,“ říkával smutně táta vždycky, když ta slova slyšel. Už tenkrát se cítila provinile, ale zároveň se těšila na ten pohádkový život. Nakonec ale odešel táta a její spánek už nikdo nechránil. Teď bylo na ní, aby chránila svoje děti.
Najednou jakoby se nadechla. Všechny je měla před očima. Rodiče, děti i muže, od kterých se nechala trápit. Všechny je přece měla ráda, a to jí nikdo nevezme. Asi bude chyba taky trochu v ní. Někdo si vybírá alkoholiky, ona si vybírá až příliš svobodomyslný chlapy. Poslednímu příteli ze seznamky, který byl vášnivým cestovatelem, utekla tehdy, když náhodou zjistila, že jeho emailová schránka je přeplněna vzkazy, které si vyměňuje s mnoha dalšími čekatelkami na vztah. A pak se ukázalo, že sbírá trofeje s hrdostí lovce a ona jednou z mnoha nikdy být nechtěla. Tehdy ale od něj mohla hned odjet domů, z Paříže domů neuletí.
Ale musí pořád utíkat?
Před sebou neuteče, lásku si takhle nevyprosí a svobodu by měla hledat v sobě. Hodiny odbíjejí druhou po půlnoci. Dvojice i skupinky se pomalu vytrácejí, je nejvyšší čas se vrátit. Vrátit do reality. Už by měla být dávno u hotelu, ale nic tomu nenasvědčuje.
Mobil jí nejde, navigaci si nepustí. Tudy určitě nešla. Zkusí to znovu. A ještě. Ptá se na cestu posledních opozdilců, ale ten směr, kam ji poslali, se jí moc nezdá. Nakonec jí poradí mladý pár; jdou kousek s ní a přesně jí ukazují, kde by měl hotel být. Tak snad. Už je dost nervózní.
Konečně, konečně je zpátky. Jenže úlevu okamžitě střídají otázky... Co bude dál? Vlastně ho skoro neznám, netuším, jak se zachová. Bude spát? Křičet? Mlčet? Nechce zbývající čas promlčet. Ale co, zvládla mnohem horší věci a zvládla tolik roků samoty, že si to nedovede představit ani ten nejnezávislejší chlap. Nemá se čeho bát. Tahle dovolená byla až do dnešního večera jako krásný sen a i kdyby už skončil, nelituje ani vteřiny.
Opatrně otevírá dveře. Vidí, že on leží na posteli; co jiného by taky v tom maličkém pokoji dělal? Ale zdá se, že nespí. Vstává a jde k ní.
„Kde jsi byla?“ ptá se a bere ji do náruče. „Volal jsem ti. Bál jsem se o tebe,“ slyší najednou Emma slova, která si už dávno přála slyšet. A všechny obavy se pro tu chvíli rozplývají. „Jenom jsem se potřebovala trochu projít,“ odpoví mu bez zbytečného vysvětlování a jen o pár minut později se k němu schoulí v posteli.
Když pak usíná spánkem té malé bezstarostné holčičky z tátovy písničky, z dálky ještě zaslechne: „Raději si tě budu pevně držet, abys mi zase neutekla.“

Žádné komentáře:

Okomentovat