9. listopadu 2018

Vánoční zázrak? - napsala Monika Hodáčová

Ani letošní Vánoce se neobešly bez Lásky nebeské. Ne že by na tom Emmě nějak záleželo, ale když už u toho seděla celá rodina, zase se koukla. Tak jako vloni a pár roků před tím. Moc dobře jí z toho ale tentokrát nebylo. A když znovu uslyšela tu známou větu, že zázraky se dějí o Vánocích, proud vzpomínek se nedal zastavit.
Emma rozhodně nebyla typickou divačkou romantických filmů a už vůbec ne televizních seriálů. Na to měla svůj život příliš ráda, dokonce čím dál raději. Konečně měla práci, která ji těšila. Děti už nepotřebovaly její každodenní péči a šrámy na duši z nevydařeného manželství zahladil čas. Hned po rozvodu se nadšeně vrhla do seznamování, ale nadšení ji poměrně brzy opustilo. Když nechtěla staříka, vášnivého sportovce či konzumenta piva nadávajícího u zpráv, moc toho věru v nabídce nezůstalo. Prý je náročná… No tak asi je.
Občas jí ale bylo smutno, zvlášť když se i děti odstěhovaly. Čím dál častěji myslela na to, že je čas na nějakou změnu. A tak když před pár měsíci přišla nabídka na práci v Praze, neváhala. Opustila své rodné maloměsto a posunula se o sto kilometrů dál.
Svůj původní byt dala k pronájmu. Netrvalo dlouho a paní z realitky jí nadšeně volala, že má výborného nájemníka: „Je to opravdu slušný a spolehlivý pán.“ Neměla důvod a ani čas jí nevěřit. Sama toho musela tolik zařídit, že vše odsouhlasila, aniž by zjišťovala, kdo že se to k ní vlastně stěhuje. Pán už bydlel, když jela podepsat nájemní smlouvu, ale prý je pořád na cestách, takže se stejně nepotkají. Hmm, to se tak někdo má…
Konečně dosedla v realitce na židli a s povděkem přijala vodu a kafe. Poslední měsíc byl fakt hektický a Emma se těšila, až nastane ta chvíle a konečně si začne užívat život ve velkoměstě: výstavy, divadla, kavárny… No snad to přijde. Tak rychle přelítnout tu smlouvu, kterou si v mailu ani neotevřela, podepsat a běžet plnit další položky ze seznamu, který měla v kapse. A pak nevěřícně zírala na ten papír před sebou. Na to jméno, příliš neobvyklé na to, aby se mýlila. Jméno kluka, který ji před dvaceti lety tak trochu okouzlil ve své malé cestovce. Tak ten teď bydlí v jejím bytě?
Emma kouká na jeho rodné číslo. Tenkrát mu tedy bylo dvacet pět a ona už měla dva školáky. Ráda se nechávala unášet představou dalekých cest, ale stále zaměstnaný manžel a dvě malé děti cestování omezili na pláže severní Itálie. A tak si alespoň občas četla v katalogu té jeho cestovky, který byl jako dobrodružný román, a tolik se lišil od všech ostatních. No a jednou se tam vypravila. Prostě se jen tak poptat na nějaký zájezd. Tenkrát ho viděla poprvé. Dost často ho pak potkávala a provázela tajně-snivým pohledem, protože on na ni samozřejmě zapomněl ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře kanceláře.
A roky se přitom koulely jeden za druhým. Když ho Emma potkala tváří v tvář podruhé, děti už měla tři a manžela žádného. Kluk z cestovky snů taky už nebyl zrovna kluk, ale sympatický se jí zdál pořád stejně. Osud tomu chtěl, že měli vedle sebe místa v autobuse. Sto kilometrů chvění, hodina a půl přemýšlení, jak ho oslovit. Seznamovat se nikdy moc neuměla, a teď jí navíc začaly v hlavě bušit oblíbené věty jejího exmanžela: „Nikdo ti nerozumí. Jsi divná. Nikoho si nenajdeš.“ A najednou autobus stál a ona řekla jen: „Na shledanou,“ a přešlo pár dalších let.
A teď tedy bydlí v jejím bytě. Co ho dovedlo až k ní domů? Náhoda? Na ty už dávno nevěří. „Pán by vás rád poznal,“ přerušila makléřka příval jejích myšlenek. No to je od něj hezký, pomyslela si, kdyby byl trochu všímavější, věděl by, že už se dávno známe. „Tak ať mi zavolá,“ odpověděla automaticky, zaplatila provizi a vykráčela ven.
Zavolal. Měli se potkat o Vánocích, které Emma trávila s dětmi u rodičů, ve městě, ze kterého utekla. Pozval ji do jejího bytu a ona přemýšlela, co na tu návštěvu vzít. Přece tam nepůjde s flaškou, to by bylo vážně divný. Mohla by vzít vánoční cukroví, ale jako dobrá hospodyňka tam taky nakráčet nechtěla. Takže nic. Nic nebere, nic neočekává! Konečně, co by taky očekávala na schůzce u nájemníka... Jistě má přítelkyni a možná tam i bude. Je třeba se připravit na všechno. „Jdu kvůli pronájmu,“ houkla na všechny doma, bez odpovědi nechala otázky „proč takhle večer“ a vyšla do sněhové chumelenice.
To budu vypadat, pomyslela si zoufale a schovala vlasy pod čepici. Před domem ji rychle sundala, koukla do mobilu coby zrcátka a zazvonila. Otevřel jí dveře bytu, ze kterého odešla hledat nový život. Byl tam sám. Emma si prohlížela jeho knihovnu, on naléval víno dovezené přímo z francouzských vinic. Bylo snadný začít si povídat o cestování, o knížkách, o místech i lidech, které oba znají… Připili si na setkání, na nový rok, na tykání. Po několika sms od dětí i rodičů, kde že je a kdy přijde, vypla mobil. Ten večer se vrátila domů hodně pozdě a ještě dlouho přemýšlela nad tou podivnou smyčkou osudu jak z romantickýho vánočního filmu. Dvacet let si počkala a on ji políbil. Jak že to bylo s těmi zázraky? Film by v tuhle chvíli mohl skončit, divačky stírají slzy a jdou spát s myšlenkou, že tohle se jim nikdy stát nemůže. Emmě se to stalo, ale trochu se bála, co bude dál. Nechtěla nic uspěchat, netlačila, jenže měsíce plynuly jeden za druhým a žádné opravdové sblížení se nekonalo. Pár krásných chvil, pár dní společné dovolené střídaly jeho dlouhé cesty. Volal málo, nic nesliboval. Občas napsal, jak se má skvěle a že se mu vůbec nechce zpátky. Nakonec si musela přiznat, že v tomhle filmu dostala jen malou vedlejší roli a tu hrát nechtěla. Klíč ke svému srdci jí nikdy nedal. Časem ji napadlo, že ho možná sám nemá, že ho teprve musí najít, aby se mohl vrátit domů.
Jsou Vánoce. V televizi běží Láska nebeská a Emma se trochu zachvěje při té známé větě, že zázraky se dějí o Vánocích. Chybí jí, doufala, že letos tady budou spolu. Ale už moc dobře ví, že její film se točí dál, bez scénáře a s otazníky, tak jak to v životě chodí, ale i s nadějí, že zázraky se dějí.

Žádné komentáře:

Okomentovat