8. listopadu 2018

Spára - napsala Jana Tarantíková

Lezouc po kluzkých traverzách patnáct metrů nad podlahou sušárny v místním JZD, byly chvíle, kdy se mi vybavily dávno zasuté vzpomínky na mé horolezecké začátky. A věřte, ty byly hodně drsné.
Já, zhýčkaná městská osoba, která jsem lezla po kolenou ke skalní vyhlídce, já která se držela zuby zábradlí a měla pocit, že z každé věže musím spadnout dolů, jsem se ve svých devatenácti letech seznámila s horolezcem. A protože láska hory přenáší, jezdila jsem s ním na hory.
Závrať se mě ale držela fest.
Horolezec, ze začátku také zaláskovaný, mé závratě velkoryse toleroval. Pak ovšem usoudil, že se s tím musí něco dělat a vzal mě do učení.
Lekce 1/ přivázat a postavit na okraj skály...
Lekce 2/přivázat na lano a naklánět se nad propast...
"Vždyť tě držím", řval na mě.
Slzy mi tekly, ale milovala jsem ho stejně.
Kupodivu se to té bestii povedlo a zbavil mě závratí, aniž by mě přitom zabil.
A tak jsme lezli spolu.
Měla jsem ráda komíny, to je taková úzká průrva mezi skalami, šířka různá, ale pro mě nejlepší tak osmdesát centimetrů. Kde byl ve skalách komín, už jsem tam byla. Jednou se mi dokonce, po nějaké hádce, podařilo ve vzteku vylézt „sólo na Trůn“, jak se ta skála jmenovala. Nahoru mě vynesl adrenalin, leč, pak jsem musela potupně škemrat, aby mi donesli lano, abych se vůbec dostala dolů.
Ale o tom nechci vyprávět.

Od jara do podzimu jsme soboty a neděle většinou trávili v pískovcových skalách.
Jednoho dne nám nějaký dobrák poradil, že na „Zlatou vyhlídku“ vede pěkná vzdušná spára. Já se už těšila na ten úžasný pocit radosti, po tom děsným strachu na skále. Pyšnila jsem se tenkrát rychlým, nepřerušovaným lezením, sice jako druhá, ale hlavně nikde dlouho „netrčet“. To se pak člověk rozklepe a je na nejlepší cestě spadnout. Ti, co lezli před námi nám řekli, že nejdřív vede csta stěnou v jeskyni, tak deset výškových metrů a z té pak vyúsťuje komín vedoucí až na vrchol. Stačí do něj jen nastoupat.
Můj drahoušek mi řekl, že tato cesta je poměrně lehká na postup, ale těžká na psychiku, neboť komín je dvacet metrů vysoký, ale jen třicet centimetrů široký.
Ale: "rukama a nohama se po zádech a vydechnutá vyhemzáš a jakmile se nadechneš, držíš. Nemůžeš spadnout".
A tak dále a tak dále....že já tam lezla!!
Trochu blbé bylo, že ze spáry nebylo návratu, šlo to pouze nahoru. Komín vycházel ze stropu jeskyně, a jak člověk vstoupil do komína, byla pod vámi už jen desetimetrová díra.
Ale co, "vyhemzat a vydechnout".
Už v té jeskyni mi bylo jasné, že se stala chyba. Úplně nejhorší bylo nakročit a pustit se stěny. "Co když mi sklouzne noha? Fuj?!"
Ale nakonec jsem stála v komíně. Ulevilo se mi. Bohužel předčasně, horor teprve začínal...
Doporučení, "vydechnout a vyhemzat, čili plazením nastojato vřed a nemůžeš spadnout," neplatilo pro mě. V té době jsem měla tak 46 kilo, prsa nic moc a tak tam, kde chlap visel za hruď, já propadávala dolů..….a cesta zpět neexistovala…
Vzhůru mě sice drželo lano, ale moje zlaté“ manšestráky“, které mě již tolikrát podržely na skále, tak ty tentokrát drhly fest. V třiceti centimetrech neohnete kolena, ani ruce v loktech, máte je jen do mělkého úhlu mezi stěnami. Dolů to klouzalo, nahoru to nešlo. Snažila jsem se, brečela jsem a zdálo se mi, že se odsud nikdy nedostanu. Ruce a kolena jsem měla rozedraná do krve a výsledek? Deset centimetrů nahoru a pět dolů. Lano bylo napnuté k prasknutí, co naplat, drhla jsem.
A navíc, nahoře měli dojem, že se nic moc neděje, spára se leze dlouho a a brečí tu skoro každá.
Dorážely mě poznámky typu:
"Ta tam vyhnije!!" vždy, když některý z chlapů nakoukl do spáry a zase lehkomyslně zmizel. Na vrcholu bylo víc lidí, neboť ti moudřejší lezli venkem.
Ta spára mi s pomocí a popotahováním, trvala asi dvě hodiny. Pak jsem, snad, na vrcholku omdlela- nevím.
Zato vím, že jsem na skalách ztratila závratě a získala klaustrofobii.

Žádné komentáře:

Okomentovat