15. listopadu 2018

Schody zmizely, takže 180! A dvakrát! - napsala Jana Korečková

Foto: Autorka
To takhle přijedete utahaní domů. Pěkně zaparkujete před panelákem. Říkáte si, jak jste dobrý nebo dobrá, že jste čapli tak fajnové místo… S elánem vyskočíte. Do pravé kabelku, batoh nebo jiné příruční zavazadlo, do levé nejlépe hoooodně velký nákup a jako bonus do podpaží - karton mléka… Pak teprve zvednete oči a ejhle! Schody nikde! 
Plán Bé. Oběhnu blok, půjdu zadním vchodem.
„Máte to 180 kroků!“ haleká na mě chlapík, co tu pracuje... No, pracuje??? Posedává, pokuřuje a mám pocit, že jeho hlavní náplní dne je pošklebovat se nám překvapeným. To, že patří ke stavbě, domýšlím dle jeho montérek a krumpáče, o který se právě opírá.
Ověšená jak vánoční jedle, deseticentimetrové podpatky a úzká sukně? Na přespolní běh vážně nic moc! Ale nejsem přece bábovka… Prostě to dám a basta! Letím. No, spíš se vleču krok – sun - krok.
Stojím u zadního vchodu. Letmo se ohlédnu, jestli za mnou náhodou nepochoduje nějaký další zoufalec. Široko daleko nikde ani noha. V udusané hlíně se plazí jen řádek malinkých ďolíčků – coby umělecké dílo mých podpatků. Srandovní. Uchechtnu se.
Záhy mě smích přejde. Čip, který už leta používám k přednímu vchodu, je mi tu na nic. A klíč od zadního? Nemám! Proč taky?! S nadějí v očích vyhlížím sousedy – spolubojovníky. Nikdo nepřichází. Hmm, co se dá dělat? Zpátky 180 a jupí ke kamarádce pro náhradní - kompletní sadu klíčů. Visí u ní pro případ nouze. Moje spása!
Mám chuť zahodit vše, co mě tíží. Taška s nákladem z Lidlu se mi nelítostně zařezává do ruky. Prsty bílé, asi odumřou. Kvrdlám nohama, sotva ťapu. Ťap, ťap, ťap! Smiřuji se s nekonečností lidské hlouposti a vnímám, jak v duchu počítám kroky. Dva a pade, tři a pade… sto devadesát tři, stop! Zpět u auta. Patřičně vzteklá, boty zaflákané, ufuněná jak parní lokomotiva a s čůrkem potu na čele se konečně zbavuji své zátěže.
Ptáte se, co zedník před barákem? Žádné velké překvapení. Blahorodí je stále v klídku. V koutku úst cigáro, pracovní nasazení – nula. Zvedá své škodolibé oči směrem ke mně: „Se vám to nějak zalíbilo – běhat sem, tam?! Tak kolik? 180, co?“ šklebí se na férovku. Teď mě vážně naštval, gentleman! Zatínám zuby, bych nevyštěkla něco peprného. Mám chuť zařvat 386, ty přetrhdílo! Ale prd. Hodím jen nevraživý pohled, nekomentuju a odjíždím.
Příště prosím o cedulku „Od zítra v keckách a s klíčem!“ Dííííky J.