8. září 2018

Má jinou - napsal Pavel Vinický

Má jinou... má jinou... má jinou... má jinou... monotónní zvuk jedoucího vlaku ubíjí.
Cesta domů se nikdy tak strašně netáhla, jako dneska. A to to vypadalo, že ´dnešek bude nejhezčím dnem z ubývajícího léta. Ráno přišla esemseska od miláčka, že mám přijet. Že má něco důležitého. Ani jsem nedosnídala a jako puberťačka se hnala na nádraží, Vlak měl odjezd za deset minut a tak jsem to stihla tak akorát. V hlavě se mi rojily myšlenky, kterým jsem dříve nedovolila prodrat se na povrch. Bude to překvapení - společný výlet k moři, kde mi miláček při západu slunce požádá o ruku? Nebo mu konečně jeho máma dovolila, abych se k němu nastěhovala?
S tlukoucím srdcem, motýlky v břiše a popadajíc dech jsem vběhla na perón, kde právě přijížděl vlak. Nádherný červenožlutý železný kůň, který mne doveze za mou láskou. Ametystově zelené sedačky lákají k pohodlnému posezení a pootevřeným oknem proudil ranní vánek plný vůní a příslibů světlé budoucnosti. Tichý brumlavý zvuk nabral na síle, jako hladové zvíře se rozeřval v sametové tónině a uvedl do pohybu ten zázrak techniky. Jemné povrzávání prozvučelo prostor a nekonečné staccato dotyku kol a kolejnic vydávalo zvuk, který hlásal celému světu, že jedu za tím jediným a jedinečným....má lásko...má lásko...má lásko. Na nádraží už na mě čekal. Železný oř za tichého skřípění brzd zastavil a já se mohla vrhnout do náručí svého milovaného. Ale co to má znamenat? Žádné obětí? Žádna pusa na uvítanou? Strach sevřel mé útroby a nad nádražím se zatáhlo.
„Musíme se rozejít, neklape nám to spolu a navíc jsem našel někoho jiného.“
Slova jako blesk udeřila do mého srdce a rozervala ho vedví. Neschopna slova jsem stála na nástupišti cizího nádraží a snažila se pochopit, proč dělá život takové kotrmelce. A proč zrovna já musím být ta, co to odnese.
Na druhou kolej přijížděl za otravně kovového skřípání vlak, kterým musím zpět. Vyblitá červeň s rezavými fleky a oprýskanou žlutí vypadala jako popravčí kára, která veze odsouzence na smrt. Nechutně zelená koženková sedadla počmáraná fixou bůhví jakými nápisy se nevlídně vysmívá mé bolesti a až potupné řvaní přetáčeného motoru umocňuje jejich výsměch. Chodbička plná plivanců a rozšlapaných žvýkaček jen útrpně mlčí a skrze nesmyslně pootevřené špinavé okno na mne fouká studený vzduch...
Má jinou...má jinou...má jinou... Monotónní zvuk trhá z mojí duše kousek po kousku všechno hezké, až nezbude nic. Chci vypadnout někam pryč z téhle hromady železného šrotu, která má svoje nejlepší léta za sebou a nejspíš na téhle trati jezdí jen proto, že mu jiný vagón zlomil srdce. Stejně jako já bude jezdit bez duše a radosti, až se nakonec rozplyne v nicotě.
„Dobrý den, mohu si přisednout?“ zaznělo z úst mladého kluka, který se přidržoval ohmatané chromové tyče.
„Ale jistě, prosím“ zaševelila má ústa a pokynula jsem rukou na nádherně zelenkavou sedačku vedle sebe... za pootevřeným oknem vyšlo slunce a zvuk dopadajících kol na kolejnice vyšeptával sladké naděje... naděje... naděje...