22. září 2018

Babičky přece nelžou - napsala Michaela Marková

Jsem šťastná babička. Mám čtyři vnoučata, jak s oblibou říkám, čtyři z jednoho vrhu. V našem případě čtyři děti ve věku 10, 9 a dvojčata 6 . Je to kromě nervů a radosti hlavně neustálý logistický problém, kde kdo má být, odkud koho kam a kdy převézt.
S dětmi se pohybuji po Praze autem a jak známo, naše hlavní město se dá plynule projet pouze v noci, jinak je permanentně všude ucpané, takže autu by stačily v pohodě dvě rychlosti, jednička nebo dvojka.

Ve čtvrtek odpoledne jsem potřebovala zaparkovat auto s dvojčaty v jedné z nejucpanější oblasti kolem magistrály, a počkat, až mi snacha přivede ty dvě starší do auta a pokračovali bychom na další kroužek. .Ale je to tam tak ucpané, že neprojedou ani motorky.Nezbylo mi nic jiného, než zaparkovat téměř celého svého „combika“ na levém chodníku v protisměru na blikačky. Ano, chápu, jak se teď řidiči chytají za hlavu, ale jak jinak bych naložila děti v centru Prahy?
Jestli něco 100% funguje, tak je to zákon schválnosti Z Opletalovy ulice vyjelo velké auto Městské policie., která sídlí za rohem. Jakmile mne minuli, došlo jim, kde asi tak stojím, ale protože nemohli ve frontě zastavit, mávali na mne z okénka, že musím okamžitě odjet. Co teď ? Děti ještě v nedohlednu, pokuta nebo dokonce ztráta bodů v dohlednu….
Ukázala jsem dvěma prsty, jako že „dvě minuty a hned jedu“, ale odpovědí mi bylo nekompromisní, zběsilé mávání z okénka: něco jako „neexistuje“ a ať okamžitě odjedu. No jo, to přece nemohu ! Vystoupila jsem z auta a zahrála na dálku mimický výstup: položila jsem si ruku na čelo, jako že je mi hrozně zle a naznačila něco v tom smyslu, že budu každou chvilku zvracet a pak že odjedu. Pomohlo to. Auto již naštěstí muselo zahnout dál na magistrálu a mne obešla obloukem skupina cizinů, kteří se lekli, že budu opravdu zvracet. Asi to bylo sugestivní, protože jeden kolemjedoucí řidič zastavil kolonu, zda něco nepotřebuji. S usměvevm a pocitem dobře vykonané práce jsem poděkovala a zhluboka si oddechla. Naklonila jsem se do auta k dětem, kteří s otevřenou pusou sledovali můj herecký výstup a než jsem stačila něco říct, už mne zpovídaly:
„Co to děláš, babi?"
„Nic, děti, jsem špatně zaparkovaná, tamhle jeli policajti, tak abych nedostala pokutu, naznačila jsem, že budu blinkat...“
„Juu, babičce je špatně a bude blinkat. Fuuuj , babi, ale ne do auta, to by tu smrdělo…“
„Mně NIC není, to jsem jen hrála, abych nedostala pokutu“.
„Velkou ? Ty jsi lhala ?“
„No, trochu.“ přiznala jsem poněkud provinile.
„Ale babííí, lhát se nemá, honem blinkej, ať nelžeš“. „Jooo, ale venku z auta“, polekala se druhá, u které jsem byla blíž.
Uf, ještě že už přišla snacha se staršími dětmi: Nastoupily honem do auta, já zabouchla rychle dveře a opatrně se rozjela do svého pruhu.
Jak to provedu za týden, to zatím nevím. Musím někde zase zaparkovat a nabrat děti, ale „blinkat“ už nemohu.
Co kdyby tam zase jela městská policie.