24. srpna 2018

Můj tlustý řecký oběd - napsala Monika Hodáčová

„Já dál nejdu. Když tak se pro mě vrať.“ Můj průvodce na mě nevěřícně zírá a zřejmě nemůže pochopit, že chci vážně zůstat sedět bod borovicí u silnice pod spalujícím řeckým sluncem.
On měl přece jasný plán a není zvyklý, že by jeho ovečky vypovídaly poslušnost. Průvodcování je jeho život. Mně je to ale právě teď, po dlouhém pochodu v plážových žabkách, bez vody, zato s osuškou, opalovacích krémem a nezbytnou knihou v tašce, úplně fuk.

„Zavolej toho taxíka, ať nás odveze na nějakou pláž, kde se dá aspoň koupit voda,“ navrhuju smířlivě, stírám si pot z tváří a přemýšlím, že se mi snad ještě nestalo, aby mi tekl pot po obličeji proudem. O tom, že bych mohla ždímat tričko, ani nemluvím. Není to tak dávno, co jsme se seznámili a byla doba, kdy bych se nejraději večer neodlíčila, abych před ním neztratila tvář. No po dnešním dnu, kdy se mi tvář doslova roztekla, už takové detaily alespoň nemusím řešit.
Telefon vyzvání. Děkuji své prozřetelnosti, že jsem si od taxikáře, který nás ráno vyvezl k Poseidonovu chrámu nad městem, vzala vizitku. Už když jsme jeli několik kilometrů serpentinami do kopce ve mě začalo narůstat odůvodněné podezření, že náš výlet na pláž by mohl nabrat pro mě neočekávaný směr. Svému milému průvodci jsem sice plně důvěřovala, ale přece jen jsem si všimla, že naše míra touhy po poznání pamětihodností se někdy trochu liší.
„Prý nemůže, ale někoho nám pošle.“ I to znělo nadějně. Tomu taxikáři jsem věřila, byl to sympatický pán a už když nás jako jediné turisty vyvážel vzhůru k chrámu, tedy k pár šutrům, co po něm zbyly, bylo vidět, že se mnou soucítí. „Přece jenom bychom mohli kousek popojít, co když nepřijede...“ pokusil se za chvíli můj milý o nenápadný nátlak.
„Jdi si. Já se odtud nehnu.“
„A jak dlouho tu budeš čekat?“
„Ještě aspoň deset minut.“
„Dobře. Deset minut,“ odevzdaně se posadil na osušku vedle mě.
Po devíti minutách u nás přibrzdil taxík. Prý nás odveze na romantickou pláž. S tavernou. Andělé na sebe berou různou podobu. Smějeme se a necháváme mu velké dýško. Popocházíme úzkou cestičkou k pláži a před námi se otevírá průzračně moře, které lemují bílé slunečníky.
Ze všech stran se ozývá ohlušující hlahol a hudba. Je státní svátek a Athéňané ho zřejmě slaví na blízkých ostrovech. Lehátka jsou plná do posledního místečka a stoly v taverně zrovna tak. Mezi nimi kmitají potící se číšníci a zřejmě ze soucitu se nám snaží vytvořit dvě místečka. Povedlo se. Láhev vody do nás zahučí během pár minut a dostáváme další. Taky víno. Sice jsem tvrdila, že v tom horku rozhodně nebudu pít, ale když už je ten svátek...
Tím ovšem péče o nás končí, a tak si sami podáme jídelní lístek a vybíráme si grilované chobotnice. Máváme na číšníka, který nám jídelní lístek zase odebere a odvádí nás do kuchyně. Dnes je totiž v nabídce jen sváteční menu. Já, pseudo-vegetariánka, co si dá občas jen nebohé kuře, vidím hromady jehněčího a vepřového masa, nad kterými se vznáší výpary z hranolek koupajících se v oleji. Uf.
„Dáš si lamb?“ krčí rameny můj milý a já nerada vzpomínám na jehňátka, která jsme jídali o Velikonocích v době mého dětství. Ale to už je dávno.
„Dám si prase,“ odevzdaně odpovím a jdu si dolít.
Ještě před chvílí jsem vedla oduševnělé řeči o dlouhověkosti Řeků a tom, jak zdravá je jejich kuchyně. Když se ale rozhlédnu kolem, nejsem si jistá, jestli dámy kyprých tvarů a jejich kypré dětičky u prohýbajících se stolů tyto statistiky časem nepozmění.
A už mi přistálo na stole mé tučné vepřové zasypané hranolkama, vína i vody je dostatek, z reproduktorů hlaholí národní řecké písně a já mám najednou pocit, že je to ten nejbáječnější řecký oběd, jaký jsem kdy zažila.
A po obědě mě čeká pláž. Jenom se teď neutopit... Voda je dokonalá, a když z ní vystoupíme, stojí před námi dvě volná lehátka v první řadě. Co víc si přát? Poslední den dovolené konečně vyndavám knížku a vychutnávám si tady a teď. V takových chvílích to jde úplně samo.
„Víš, kousek odtud je klášter, rád bych se tam podíval,“ ozve se po necelé půlhodince plážování z druhého lehátka.
Šálí mě sluch? Nevěřícně otáčím hlavu za tím hlasem.
„Já bych si tam zašel sám,“ rychle dodává můj milý, „vezmu si taxíka a za 45 minut jsem zpátky. Nebude ti to vadit?“
Ne, rozhodně mi to nebude vadit. Představa, že se budu moct ještě nejméně hodinu koupat, číst a rozjímat mě naopak naplňuje nadšením. Zvlášť když vím, že se ke mně zase spokojený vrátí.
Je horký srpnový podvečer a já ležím téměř sama na romantické pláži pod bílým slunečníkem. Řekové se neočekávaně brzy hromadně zvedli a zřejmě se vydali vstříc dalším radovánkám. Tam, kde jsme se před chvílí jenom překřikovali, poslouchám šplouchání moře a je to jako navštívit dva úžasné světy během jediného odpoledne.
Z kláštera se mi vrací můj milý průvodce a já jsem moc ráda, že jsme došli až sem. Popíjíme drink v prázdném baru na prázdné pláži a filozofujeme o smyslu života. O tom, že i když na začátku cesty si myslíme, že víme, kam jdeme, můžeme dojít někam úplně jinam a právě to může být ten nejlepší cíl.

Žádné komentáře:

Okomentovat