10. května 2018

Stamík a Marahwa - napsala Valentýna Kloboučníková

Stamík měl rád příběhy. Vzpomínal, jak v létě chodil s maminkou sbírat bylinky. Zatímco Marahwa trhala voňavé lístky, ležel na koberci kvetoucí mateřídoušky. Pozoroval ptáky na nebi a vnímal, co hory říkají o časech, kdy na zemi žili živočichové, po nichž zůstaly jen stopy v kamenech. Nejvíc ho však zajímalo šeptání kvítků o lidech, kteří se teprve narodí za mnoho tisíc let.
„Už nebudou hladovět a bát se vlků. Dokážou létat po nebi jako orli, ale neuloví žádné mamuty – najdou jen jejich kosti v náplavech Tiché Orlice,“ ševelila mateřídouška. „A jejich děti budou vykrmené tak, že nevylezou před divočákem na strom,“ přetrhla snění drsně maminka.
„Povídej mi o nich ještě něco!“ dožadoval se Stamík.
„Dobře. Tak tedy: lidé budou žít jinak, než tady teď žijeme my, to zajisté. Budou mít více rozptýlení – spoustu obrazovek, do kterých se budou moci dívat – tolik, že pomalu nebudou vědět, do které z nich nahlížet dřív.
„Co jsou to obrazovky?“

„Okna do jiných světů. Lidé se přes ně budou moci dívat, kam se jim jen zamane.“
„Třeba i na místa mimo jejich vesnici?“
„Ano, a nejen to, třeba i na druhý konec světa – pouhým zmáčknutím tlačítka.“
„Tlačítka?“
„To ti vysvětlím jindy.“
„A jací ještě ti lidé budou? Budou stejní jako my?“
„Budou naprosto stejní – za těch několik tisíc let se lidé prakticky nezmění.“
„Ale právě jsi řekla, že budou mít ty obraz… ty okna do jiných světů!“
„Ano, to budou. A budou mít i spoustu dalších nových skvěláckých věcí, které si teď absolutně nedokážeš představit. Budou mít i dost jídla – ale přesto většinou nebudou šťastní“
„Tomu nerozumím.“
„Protože to neznáš – my musíme za jídlo každý den bojovat, a když ho moc není, tak se holt spokojíme s tím málem. V budoucnu bude mít spoustu lidí jídla nadbytek – ale lidskou přirozeností je dáno, že jakmile má člověk něčeho dostatek, tak si na to zvykne a chce víc – lidé budou mít jídlo a začnou toužit po štěstí, lásce a úspěchu – budou je hledat všude možně i nemožně a nikdy nebudou mít dost. Jen málokdo z nich dokáže být spokojený s tím, co má – a jedině ten, kdo to dokáže, je doopravdy šťastný. A neboj, zní to hrozně, ale věř, že bychom byli taky takoví. Lidé jsou pořád stejní, záleží pouze na podmínkách, ve kterých žijí.“
Stamík jen s otevřenou pusou poslouchal, hořel zvědavostí a touhou dozvědět se o těchto lidech víc a ověřit si, jestli má jeho matka pravdu. Kéž by se s nimi někdy mohl setkat!

Žádné komentáře:

Okomentovat