Praděda František zemřel rok po tom, co jsem se já narodila, takže si toho o něm moc nepamatuju – jenom z vyprávění. Žil v domě s mojí babičkou, dědou, mým tátou a jeho třemi bratry.
Praděda měl tetování, které mu někdo udělal, když byl chvilku ve vězení. Nikdo si nebyl jistý, jestli tetování vyobrazuje koně nebo psa, ale nikdo se ho bůhvíproč nechtěl ptát, a tak se to doteď neví. Praděda byl starý a nohy mu moc nefungovaly, ale když ještě mohl chodit, tak mezi jeho největší koníčky patřilo postávat klidně i několik hodin nad krtincem a čekat, až krtek vykoukne ven, aby ho mohl lopatou zabít.
Ikdyž mu každým rokem ubývaly síly, snažil se udržovat pořádek v domě tím, že neustále okřikoval a poučoval své čtyři vnuky, kteří neustále něco vyváděli. Nejvíc byl vysazen na Jožku, nejstaršího z kluků, který všechny vylomeniny organizoval.
Když bylo Jožkovi okolo dvaceti, nezvládl po několikáté zkoušku na vysoké škole a vyhodili ho. Když to oznámil doma, všichni z toho byli zklamaní, ale nejvíce právě praděda František – dokonce s ním ten večer nemluvil. Jožka vstal brzo ráno a rozhodl se, že udělá pro ostatní malý vtípek. Napsal vzkaz se slovy: „Nehledejte mě. Šel jsem se oběsit, protože jsem to nedal.“
Lístek položil na verandu, aby se první člověk, kdo ho ráno najde, mohl pobavit. Nedošlo mu, že nejdříve ze všech vstává vždycky právě praděda František, který jako jediný jeho vtipy nechápe. Praděda vzkaz našel a uvěřil mu. Až o pár hodin později vstala moje babička a našla pradědu v posteli s hlavou v dlaních a rameny roztřesenými pláčem. Celý den ho všichni museli uklidňovat a přesvědčovat o tom, že jeho vnuk žije – ale on sám tomu uvěřil až večer, když Jožka dorazil domů a přišel se mu ukázat.
Praděda František pro mě vždycky bude velkou záhadou a je mi upřímně líto, že si na něj z vlastních vzpomínek už nepamatuji. Jako malá však vždycky při návštěvě babičky musela přespávat v pokoji, kde prožil zbytek života a kde taky umřel – na zdi tam visí jeho usmívající se portrét, který tužkou namaloval jeden z mých výtvarně nadaných strejdů. Vždycky, když jsem v pokoji byla sama, tak jsem měla nepříjemný pocit.
Jednou jsem však zažila zvláštní moment, bylo to v letním dopoledni, kdy do pokoje zničeho nic prudce zasvítilo slunce a záclony se začaly třepotat, ačkoli nefoukal téměř žádný vítr. Připadalo mi tehdy, že o mně praděda František nějakým způsobem věděl – a jelikož mě slunce příjemně hřálo na kůži a praděda se z portrétu usmíval. Mé dětské já se přestalo cítit nepříjemně a od té doby mi pobyt v jeho pokoji nevadí.
