29. června 2018

Dopis Gorbačovovi - napsala Eva Svobodová

Osmdesátá léta. Dnes už vzpomínky blednou, ale pro mě to byla léta přechodu od dětství k mládí. Důležitá etapa v životě člověka, kdy získal první zkušenosti, první velké samostatné zážitky a formoval si vlastní názory. Svět okolo byl šedivý a ohraničený na spřátelené země v RVHP. Auta se vyráběla okrová nebo khaki, ale i tak se na ně čekalo třeba rok. Koupě džínů v Tuzexu byla událost roku a šunka byla moc drahá na to, aby se jí koupilo víc než deset deka pro celou rodinu. Jezdilo se na Rujánu, kde měl člověk na pláži husí kůži a na moře se spíš koukal, nebo do Rumunska, kde šokovala místní bída a kradlo se úplně všechno. Papaláši už vyměnili nádherné šestsettrojky za šestsettřináctky bez charismatu, a vypadali v nepadnoucích oblecích všichni na šedesát a víc. Mluvili dlouhé hodiny a nikdo nikdy nevěděl, o čem to bylo. Kouřilo se všude. Československou vlajku jsme viděli vždycky jen ve společnosti rudé sovětské a silnice nelemovaly billboardy, ale bezduchá politická hesla.
A do toho bezčasí, kdy se navíc v Kremlu po zdánlivě nesmrtelném Brežněvovi vystřídalo několik stařečků, které také brzy pochovali, se vynořil odnikud Michail Sergejevič Gorbačov.
V té době mu bylo okolo padesátky - a světe div se, on dokonce na svůj věk vypadal. To proto, že se uměl smát, normálně gestikuloval a energicky se pohyboval. Po svém boku míval manželku Raisu, vždy elegantně oblečenou, na první pohled inteligentní a komunikativní. Oba působili jako zjevení. O to více v kontrastu s nimi na různých státních návštěvách ve spřátelených zemích vynikla strnulost, předčasné stáří a sucharství ostatních komunistických vůdců. Ti navíc jen stěží skrývali svoji nechuť k civilnímu a vstřícnému chování nového vládce sovětské říše.
A tenhle Gorbačov se do toho docela obul. Ano, byl to samozřejmě komunista, ale už ne tak kovaný, jako ti před ním. Zcela jasně viděl, že celá ekonomika i ideologie socialistického tábora míří do pekel. A nejenže to viděl, on to nahlas říkal a snažil se prosazovat změny. Jeho éra reforem perestrojka ostatním papalášům nevoněla, ale dařilo se jim ji jen brzdit - zastavit ji nešlo. Najednou se daly přečíst v novinách docela rozumné názory, smělo se kritizovat a nepokrytě se mluvilo o změně dosavadního kursu, který nikam nevedl. Z dnešního pohledu samozřejmost - ale na tehdejší dobu neuvěřitelný obrat.
V polovině osmdesátých let se Gorbačov několikrát sešel s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem na různých místech. Oba silné osobnosti - a bylo znát, že si padli do noty. Vyprávěli si, plácali se po ramenou, nahlas se smáli. Pro mě i pro spoustu lidí závan normálního života a lidství v éře neustálého soupeření a přetlačování. Byla to úleva v těch letech sveřepých pohledů a štvavých komentářů proti všemu, co jakkoli souviselo s kapitalistickým světem.
V češtině vyšla kniha Přestavba a nové myšlení (Perestrojka i glasnosť), která shrnovala Gorbačovův pohled na potřebnou změnu ve společnosti i v ekonomice. Byla to asi první kniha komunistického politika, kterou z pultů knihkupectví kupovali běžní lidé. Do té doby zajišťovaly odbyt takových knih jen sekretariáty a národní výbory.
I já si tehdy knížku koupila a celou ji přečetla. Hlavní myšlenky, s nimiž jsme souhlasila, jsem si podtrhla zeleně. Pasáže, kterým jsem nerozuměla nebo s nimi nesouhlasila, naopak červeně. Celkově jsem ale ze čtení byla nadšená. Samozřejmě, kdybych to četla dnes, asi by mi z toho čouhala jen hubená demokracie a máloco by vystačilo v současném svobodném světě. Ale tenkrát to bylo neuvěřitelně převratné a nadějné.
A v tom nadšení, že se konečně objevilo světýlko na konci komunistického tunelu, jsem tu svoji knihu zabalila a poslala Gorbačovovi do Kremlu, aby mi ji podepsal. Mladický elán a spontánnost vedly mé rozhodnutí. Rozhodně nejsem sběratel autogramů a podepsaných knih mám za svůj život určitě méně než deset. Takže spíše jsem chtěla touto cestou projevit respekt, a ani jsem nečekala, že by snad podepsaný výtisk posílal zpět. A také se nic nedělo a já na všechno zapomněla.
Asi za osm měsíců dostala moje máma pozvání na Městský výbor Komunistické strany. Naprosto jsme nikdo nechápal, proč ji zvou a co by jí mohli chtít. Pracovala celý život jako zdravotní sestra. Tak jsme si z ní dělali legraci, že ji asi chtějí odměnit za dlouholetou službu výletem ve Vlaku družby. Ona se ale moc nesmála, docela jí to vrtalo hlavou. Ve stanovený den ji odvezla černá limuzína na Staromák na výbor. A pořád jí nikdo neřekl, proč je předvolaná. To už bylo trochu divné a trochu vážné - že pro ni jeli extra s řidičem. Táta měl docela starost, ale já si z toho nic nedělala a šla jsem na rande.
Když jsem se vrátila domů, máma pořád nikde. Večer ale zazvonil telefon. Máma volala z budky na Starém Městě. Vyžádala si mě ke sluchátku a bez okolků na mě začala křičet, co jsem to zase vyváděla a jak jsem ji do toho uvrtala. Moc jsem nechápala, co se jí děje, ale jen do chvíle, kdy se na mě osopila: „Chceš říct, že tomu Gorbačovovi jsi nepsala ty?“ To už jsem věděla, odkud vítr vane. Bylo mi jí fakt líto, že to takhle schytala za mě, ale podrobnosti jsem se dozvěděla, až když se vrátila nasupená domů a mrskla po mě knížkou. Koukla jsem dovnitř na první bílé listy. Byla fakt podepsaná.
Celé se to seběhlo nešťastně proto, že jsme měli s mámou stejné jméno. Gorbačov v Kremlu podepsal, kniha se tam nějak motala a pak ji dali sovětskému velvyslanci, aby ji v Praze osobně předal té horlivé čtenářce. A když velvyslanec Lomakin v Praze vznesl žádost, aby přivedli „tu soudružku“, nikoho nenapadlo, že bych to mohla být já, sotva plnoletá studentka. Takže bez rozmyslu pozvali moji mámu. A v duchu komunistických zvyklostí jí neráčili říct, co je důvodem. Máma navíc absolutně neměla zdání, že já do Moskvy něco posílala. Takže i při té ceremonii zírala, o čem to pořád papaláši mluví a za co ji tak chválí. Ale když jí předali s fanfárami knihu, hned pochopila, že je za tím vším nejspíš její dcera. Takže když ji konečně funkcionáři propustili, běžela hned do telefonní budky, aby mi to vytmavila.
Druhý den o tom psali i v novinách. Velvyslanec Lomakin se odvolával na věčné přátelství a zájem československé veřejnosti o novou politickou linii. Šéf pražských komunistů Štěpán mu sekundoval a chválil sepětí žen se zájmy strany. Takže můj vcelku impulsivní čin z nerozvážnosti se nakonec stal ukázkou nerozborného spojenectví se Sovětským svazem.
To už se však asi Gorbačov nikdy nedozvěděl...

2 komentáře: