7. dubna 2018

Náš profesor Lukáš - napsala Andrea Fullhaufová a absolventi maturitního ročníku 1982

Lukáš Tejnor (1951-1991???)
Lukáš Tejnor? Vynikající pedagog, který si uměl svou přirozenou autoritou sjednat respekt ve třídě, svým jedinečným přístupem najít cestu do študákovy duše a svými znalostmi ji obohatit. A to vše ještě okořenit humorem a přirozeným kamarádstvím, aniž by přišel o respekt. To vše prohlubovalo vzájemnou důvěru mezi námi a ním. Každá hodina ve třídě, každé posezení mimo školu, každý jeho pedagogický dozor na brigádách byl pohlazením po duši. Lukáš Tejnor je jméno, které nikdy z paměti nezmizí.
(Helena Piljánová, 4. C/1982)


Lukáš, jinak jsme mu neříkali, nám hodně pomohl ve chvíli, kdy nám před maturitou zkolaboval třídní a zjistilo se, že umíme jen rukopisy. Lukáš nám zachránil maturitu z češtiny. Byl slunce, byl Woodstock, byl báječný.
(Martin Kliml 4.C/1982)

Lukas Tejnor - třídní, který chtěl být spíš jedním z nás, než členem profesorského sboru. Tehdy jsme to nechápali. Když se dneska podívám na školní fotografie, teprve mi dochází, jak to měl s námi těžké. Nebrali jsme ho vážně. Schovávali jsme mu třídnici. Vymýšleli jsme neuvěřitelné důvody naší nepřítomnosti v jeho hodinách češtiny a dějepisu. Zneužívali jsme jeho dobroty a nezkušenosti. A on se tak snažil dostat do nás znalosti, které pokládal za zásadní: Švejka, Čochtana. V učebně fyziky alias v kině Na větvi  promítal Vláčila a Chytilovou... ach to byla doba.
(Kateřina Krylová, 4.A/1984)

Byl to tehdy vlastně jako náš kamarád. Sice z dějepisu moc nevím, fakt nás netrápil... často jsme ho jako třída ukecali, aby vyprávěl veselé historky ze života. Jednu si pamatuju, ale do almanachu to není. Třeba o tom jak se opil s kamarádem...
(Andrea)

Čepice s malým kšiltem na řídnoucích vlasech, vytahaný svetr, žebradlo přes rameno. Byl cítit směsí potu, alkoholu a tabáku. Přesto (nebo právě proto) jsme ho všichni milovali. Sedl si při dějáku na první lavici a vykládal historii zpaměti, bez papírů, bez přípravy. Poutavě, zajímavě, pravdivě.
Díval se spolužačce Lence Vlčkové do jejích krásných očí s ultradlouhými řasami a leckterá z nás si přála sedět na jejím místě. Dneska si určitě povídají za nebeskou branou a smějí se našemu hemžení. Lukáši, Lenko, nezapomeneme.
(Jana Vidímová, 4.B/1982)