Život v úlu - napsala Valentýna Kloboučníková

Philip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni

Tak si tady teda nějak žiju a furt jenom makám a dělám všecko pro naši paní – ona je sice strašně pyšná a ani nemluví, ale cítím povinnost jí sloužit a nemůžu se tomu vzepřít. To ona nás tady všechny porodila. Ale nestěžuju si, máme to tu docela pěkný, takový tmavý a útulný, vcelku malej byteček na to, že nás tady maká přes tisíc – ale jak říkám, fakt mi to nevadí – já stejně ráno jdu do práce a večer z práce, nakrmím paní a jdu spát – a to je vlastně celá náplň mýho dne.
Žijem si tu spolu hezky, máme tady takovej babinec, oni se totiž všichni chlapi vždycky zamilujou do tý naší paní, pak spolu někam letěj a vrátí se jenom ona.
Ačkoli jsme s ostatníma strašně zvědavý a víme o všem, co se kde šustne, tak nikdo z nás holek ještě nepřišel na to, co se tam ve skutečnosti děje.
Jediný, co mě na tom všem rozčiluje, je to, že se tady všecky snažíme vést nějakej jakž takž spořádanej život a makáme o sto šest, abychom měly zásoby jídla a nějak s tím překlepaly zimu, a pak si přijde Bůh, všecko si to od nás vezme a dělá, jako by se nechumelilo. On to teda vymění za vodu s cukrem, jakože skvělá náhrada, a asi si myslí, že nic nepoznáme – ale to se plete. Já teda kvůli nějaký cukrový břečce celej život fakt nedřu. Ale Bozi ten náš med asi fakt potřebujou, jinak by nám ho nebrali, to dá rozum. Já tedy nevim, proč je pro ně tak děsně nepostradatelnej, ale budiž.