Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

14. března 2018

Pod Jižním křížem - napsal Michal Hrazdil

Uplynuly tisíce dní, odehrály se desítky důležitých událostí a já vyzkoušel lůžka stovek míst na světě. Ale na onu noc na palubě lodi v prostoru Malých Sund nikdy nezapomenu.


 
Kvůli pracovním povinnostem a dopravní zácpě jsem jednoho šedivého únorového dne dorazil na letiště se zpožděním. Těsně před uzavřením odbavovací přepážky jsem shodil ze zad krosnu a sešel se s kamarádkou Maruškou i dvěma novými známými, Zdeňkou a Pavlem. Společně jsme tvořili výpravu do Indonésie.
Chvíli nato jsme se vznesli do letové hladiny a já pocítil úlevu. Nechal jsem se houpat poetickými řádkami cestopisu, který jsem si koupil těsně před odletem. Monotónní hukot letadla mě uspával. Když nám kapitán z reproduktoru oznámil, že jsme právě přeletěli rovník, otevřel jsem oči. Můj pohled se střetl s úsměvem Zdeňky, cestovatelky, kterou jsem zlákal na naši výpravu, i když jsme se předtím vůbec neznali. Za chvíli jsme přistáli na Jávě. Snění vystřídal úlek po zjištění, že má krosna zůstala někde na cestě mezi Evropou a tropickým ostrovem. Napadlo mě, že jsem byl potrestán za svůj pozdní příjezd na letiště.
„Jde o magické znamení,“ šeptala Maruška. Mám se radovat z lehkosti bytí? Jak mě utěšovala Zdeňka. Za dva dny mi ztracenou krosnu přivezla zásilková služba. Nasadil jsem si ji na záda a společně jsme všichni opustili indonéskou metropoli. Podobně jako mnozí další cestovatelé jsme se pokoušeli vnímat svět asijskýma duchovníma očima. Objevovali jsme brány do esoteriky, ale marně bušili na jejich zavřená vrata. Zažili jsme soumrak uprostřed souostroví Krakatoa.
„To, krása,“ povzdechli jsme takřka sborově. Vstali jsme na východ slunce nad zkamenělou mandalou Borubuduru. „Zase nic.“
Nedokázali jsme vnímat ducha okamžiku. Cítili jsme dech země při šplhání ke kráteru na nevyhaslém vulkánu a marně stopovali hinduistickou bohyni.
„No tedy. Vajíčka uvařená ve škvíře sopky!“
Ve své fantazii jsme sledovali bohy, kterak v podobě ptáků, motýlů a velkých můr dosedají na sakrální oltáře v otevřených svatyních uprostřed tropického pralesa. „Tu modlitbu Šivovi se nikdy nenaučíme!“ Zúčastnili jsme se ceremonií při kremaci zemřelé babičky. Zatímco místní slavili ukončení jedné etapy nekonečného životního cyklu, v nás demonstrace nicotnosti bídného těla zanechala rozporuplné pocity: „Taky se vám zvedá žaludek, když koukáte, jak si domorodci grilují maso na hranici se spalovanou babičkou?“
Vstřebávali jsme rytmus a pohyb při opičím tanci na útesu nad mořem. „Ten makak, co okradl tu německou turistku, je legrační.“ Sledovali jsme ženy, jež do největšího ostrovního chrámu na hlavách přinášely vlastnoručně naaranžované koše s potravou pro bohy. „To je vážně fotogenický.“ Prahli jsme po duchovnu jihovýchodní Asie, ale nedokázali jsme se oprostit od břemene středoevropských pragmatiků a vznést se. Jakási imaginární české krosny nás držely při zemi. Na vypůjčených kolech jsme se bořili do plážového písku, mysl tlumili lahvemi chlazeného piva a při večerním tlachání se rozhodně nedotýkali nebeských výšek. Projížděli jsme jeden ostrov za druhým, až jsme se dostali na Sumbavu a na jejím východním konci dorazili do jednoho zapadlého přístavu. Tam jsme nejdříve vnímali zástavbou plechových a dřevěných chatrčí, za mumrajem volně pobíhajících domácích zvířat a hloučků zvídavých dětí a skrz odér mixu zápachů hledali naši pronajatou loď. „Vidíte ji, vzadu se pohupuje. Vypadá jako na fotce v tom cestopisu!“. Vykřikl kdosi z nás.
Nastoupili jsme na palubu a kapitán hned nechal odvázat lana a vytáhnout kotvu. Břehy Sumbawy se nám začaly vzdalovat. Ještě než jsme opustili zátoku, sledovali jsme vesnici s charakteristickými dřevěnými domky na kůlech, za níž se v dálce až do nebeských výšin zvedal kužel sopečného ostrůvku. „Možná jsme konečně opustili ten reálný svět a vpluli do vysněné knižní ilustrace“. Pak přišel soumrak. Jako rojnice světlušek vypadaly čluny rybářů, jež těsně vedle sebe hlídaly, aby jim neproklouzla jediná rybka. Chvíli nato jsme dopluli k ostrovu Komodo. Zakotvili jsme v jedné jeho chráněné zátoce a domáhali se propůjčení pramice, abychom se dostali na břeh a vyhledali tam nějakou hospůdku. Kapitán se zasmál a posunky nám naznačil, že večeři bychom si nedali my, nýbrž lidožraví komodští ještěři. Těch na ostrově žije více než lidských bytostí. Pochopili jsme, vytáhli z batohu instantní polévku a zalili ji prohřátou balenou vodou. Zdálo se, že zemská gravitace nám neumožní ani tady dotknout se hvězdné oblohy. Nepřejedli jsme se. A nakonec jsme se vysoukali z kajuty na venkovní palubu. Krosny jsme nechali v podpalubí a nahoru si vynesli jen karimatky. Pavel hrál na kytaru a společně jsme před usnutím marně hledali na obloze Jižní kříž, symbol cestovatelských dálav.
Vysněné souhvězdí v plné síle zazářilo až těsně před svítáním. Jeho jas mě probudil. Znal jsem legendu, že v našich zeměpisných šířkách zmizel z oblohy poté, co byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Jižní kříž poskytl intimní osvětlení pro naše romantické povalování. Exotická cesta již v předchozích dnech udělala ze čtyř kamarádů dva milenecké páry. A tak jsem se tiskl ke Zdeňce a splýval s nekonečnou hvězdnou oblohou. Civilizace zmizela ve tmě, starosti a povinnosti zůstaly doma, ještěři na nedalekém ostrově. Cestovatelský sen neměl uchopitelnou podobu. Nedal se vyfotit. Neměl jsem potřebu se ho materiálně zmocnit. Dotýkal jsem se Zdeňky, cítil na svých rtech její polibky a vnitřně se ocitl mimo reálný čas. Ta hvězdná záře konečně sejmula krosnu mé gravitace. Nikdo nic nekomentoval. A já v tu chvíli jako bych splynul s nekonečným vesmírem. Proklouzl jsem brankou, která se mi předtím jevila tak neprostupně.

Žádné komentáře:

Okomentovat