21. února 2018

Jak jsem potkala indiány – napsala Valentýna Kloboučníková

"Koukni, pojedem tudy!", řekl táta a ukázal na uzoučkou vyšlapanou cestičku vedoucí kolmo pryč od hlavní cesty. Bylo teplé sobotní dopoledne a my dva se vydali na první projížďku na kole po oslavení mých devátých narozenin. Cesta nás vedla přes louky a potom čím dál tím hlouběji, do hustého listnatého lesa, kde nám kompletně celá lýtka ošlehaly kopřivy - měla jsem v plánu zastavit a začít si stěžovat, jak moc mě to bolí, když v tu ránu se na konci neprostupného stromového tunelu, který nás dosud obklopoval, objevilo světlo.
Táta zrychlil a já taky, už jsme oba měli té nepřátelské džungle po krk. Tunel nás vyplivl a táta v tu ránu prudce zpomalil, ale nezastavil. Já si ještě chvíli musela zvykat na polední světlo, ale po chvíli jsem zaostřila a spatřila to - indiánskou osadu.

Na mýtině před námi se rozprostírala malá vesnička domů ztlučených z prken a různých prapodivných plastových útvarů, místo střechy byly navrchu rozprostřeny černé pytle od odpadků. Kde to šlo, tam byly nataženy šňůry nebo provazy a rozvěšené různé látky a deky, trochu roztrhané a špinavé, každá v jiné barvě a s odlišným vzorem. Každý domeček měl ledabyle stlučenými dřevěnými kůly vymezenou vlastní zahrádku, někdo větší někdo menší, a přibližně vprostřed osady bylo místo na setkávání. A tam byl šaman. Rozhodně šamansky vypadal, v otrhaném oblečení a s šátkem kolem hlavy. A dělal nějaký čáry máry - teda ne, opékal něco na grilu, vypadalo to na pozdní snídani, lidi seděli kolem s miskami a děti netrpělivě poskakovali a hráli si. Nerozuměla jsem jejich jazyku, asi nějaká indiánština, rozhodně neypadali jako zdejší. Nikdo si nás zatím nevšímal.
"Co to je, tatí?"
"Nevim, ale hlavně nezastavuj, vypadá to na bezdomovce a mohlo by jim vadit, že je tady rušíme, nebo by nám mohli chtít něco ukrást."
Nechápala jsem proč, tohle nebyli bezdomovci, které jsem běžně vídávala ve městě - byli to indiáni, kteří vypadali, že zde žijí dobrovolně, živí se rostlinkami, které najdou, a z kamenů a kůry stromů si vyrábějí lovecké nástroje a hračky pro svoje děti. Nikdo nemluvil, jenom z jednoho z domečků potichu hrála hudba. Koukala jsem na ten výjev s posvátnou úctou a projížděla osadou dál za svým tátou. Všechno jsem si prohlížela a v důsledku toho jsem jela tak pomalu, až se mi kolo kymácelo, ale udržela jsem se na něm. Připadalo mi, že kdybych spustila nohy a dotkla se jimi pevné zarostlé země, tak by se něco porušilo a všichni ti šťastní opálení lidé by zmizeli, všechno by nabylo reálných obrysů a byla by zde jenom louka, po jejich provizorních domečcích ani památky.
Stále jsem se rozhlížela kolem sebe a nemohla jsem se vynadívat. Lidi si nás začali všímat, přestali se svými činnostmi a hleděli na nás zlými a podezíravými pohledy, na vetřelce v cyklistických helmách se značkovými koly. Dívala jsem se na ně omluvně, cítila jsem, že tahle půda není naše, že patří tomu kmeni. V jedné zahradě bylo dítě, hrálo si s vybledlým plastovým náklaďáčkem - asi odpadek z našeho civilizovaného světa - jediné, co mi ho tu připomínalo. Byl to kluk přibližně mého věku, blonďatej jako já, a komplet nahatý tělíčko měl opálený.
"Ahoj", řekla jsem nejistě, "co to tady všichni děláte? Proč tady bydlíte?"
Dítě nic neříkalo a měřilo si mě zlým pohledem, ale pak se usmálo. Brala jsem to jako pozvání a měla jsem chuť seskočit z kola a hrát si s ním, ale musela jsem namísto toho zrychlit, protože můj táta už se přede mnou ztrácel z dohledu. Omluvně jsem pohlédla na dítě, které jen pokrčilo rameny a vrátilo se ke svému náklaďáčku. Projela jsem kolem dalších pár zahrádek, ve kterých lidé seděli na zemi, smáli se a povídali si, a potom jsem zajela do lesa, který lemoval mýtinu. Táta byl trochu naštvaný.
"Příště se tam tak dlouho nezdržuj, ty lidi neznáš, nevíš, co jsou zač, mohlo se ti něco stát!" Naposledy jsem se ohlédla, abych se přesvědčila, že to nebyl jen sen. Všechno to tam bylo a já se dívala ještě dlouho za sebe, abych se s tou nádherou rozloučila.
"Prosimtě Valentýno, koukej na cestu!"
-----------
Později jsem o tom nadšeně vyprávěla svojí nejlepší kámošce, možná jsem si to trošku přibarvila, protože si věci přibarvuji velmi ráda, a ona se pro to tím pádem nadchla stejně jako já. Asi o rok později jsme se tam vydaly osadu hledat, ale nebyly jsme si jisté, kde se cestička nacházela. Prošly jsme to křížem krážem nenašly jsme nic.
Už jsem o té osadě přemýšlela a převalovala si ten obraz v hlavě tolikrát, že mi připadá, jako by sto byl sen, ale vím že není, pamatuju si to, nezavrhnu tu vzpomínku jen proto, že to bylo tak dávno a tak moc neuvěřitelné a že si to můj táta už nepamatuje. Možná to byli bezdomovci, ti bezdomovci, kteří na ulici občas prosí o peníze a v zimě spí pod železničním mostem zabaleni v dekách a každou zimu jich několik umrzne. Jenže tihle lidi vypadali šťastně, šťastněji než zbytek lidstva za stromovým tunelem - a když jsem je viděla, měla jsem chuť se vdát za toho indiánského kluka a mít s ním děti a založit nový kmen, ve kterým bych žila se všema, co mám ráda, snídali bychom veverky a moje máma by vařila polívky z kořínků v obrovským kotli a všem je vždycky v poledne kydala do připravených hliněných misek. A kdyby někdo umřel, tak bychom ho zabalili do listů a vyslali po řece do Severního moře. No prostě boží život.

Žádné komentáře:

Okomentovat