14. září 2016

Jak se Anička přestala bouřky bát a Adam se odnaučil posmívat - napsala Monika Hodáčová

To bylo tenkrát, když se nad hrady Točník a Žebrák čerti ženili. Že nevíte, co to znamená? No přece že blesky rozpalují oblohu jako by na ní vzplál samotný pekelný oheň a jedna hromová rána střídá druhou. Zkrátka nad Zámeckou horou, kde oba hrady stojí, byla ta největší letní bouřka, jakou si dovedete představit.
Anička s Adamem právě ten den zamířili s tátou a mámou běhat na hrad. Ale už když vystupovali na parkovišti, začal se zvedat vítr a obloha se pokryla černými mračny. „Nebude bouřka?“ ujišťovala se Anička a Adam hned spustil: „Andula se bojí, Andula se bojí.“
To už se v dálce zablesklo a hrom na sebe nenechal dlouho čekat. „Já chci jet domů,“ začala Anička kňourat a Adam se jí znovu začal posmívat. Ani za nic by nepřiznal, že se mu strachy taky trochu sevřelo břicho. „Bouřka se za chvilku přežene, musíme se někam schovat,“ rozhodl táta, nadšený sportovec.

To všechno slyšeli naši staří známí, Hradokuk, Hradomil a Hradomor. Hradomil zrovna uždiboval něco sladkého v kuchyni, když se mu v uších ozvalo cinkání dětských slziček. A to pro něj bylo znamení, že někdo potřebuje jeho pomoc. Hned nechal dobroty dobrotami a už běží za Hradokukem, aby si nasadil své kouzelné brýle, a pověděl, co se děje.
A už to vidí, přímo v hradní hladomorně se schovává celá naše rodinka. Anička není k utišení, slzy tečou proudem, opravdu se moc bojí. Maminka se jí snaží uklidnit, táta už je naštvaný a Adam si pořád hraje na hrdinu, i když ve skutečnosti by si moc přál, aby bouřka skončila a on se dostal z té hrozné hladomorny ven.
Hop a skok, a Hradomil je u nich. Usmívá se na Aničku a něco jí podává. Co to jen může být? Obě děti na něj nevěřícně koukají. Ale vypadá tak dobrosrdečně, že se Anička osmělí a vezme si  zářící kamínek, který má na dlani. Je to vlastně přívěšek na řetízku, který si může připnout na krk.
„Ten ti vždycky pomůže se strachem,“ přátelsky mrkne Hradomil. „Dodá ti sílu.“ „Děkuju,“ špitne Anička, Hradomil se spokojeně usměje a otočí se na Adama: „Ty se přece nebojíš, co?“ „Nebojím,“ zamumlá Adam, i když je v něm malá dušička.
Za to Anička najednou září jako sluníčko, na strach už skoro zapomněla, a když někdo zavolá, že už neprší, s úsměvem běží ven. Adam chce taky, ale nejde to. Jako by ho něco drželo za nohu. No ano, je to Hradomor. A vůbec se netváří přátelsky. „Pusť mě,“ škemrá Adam a slzy má na krajíčku. Ale kdepak, Hradomor drží pevně.
„Copak, copak, snad by ses nebál,“ doráží na Adama, který už je strachy bez sebe a spustí na celý Točník: „Mamííí, já chci ven. Mamííí, pomóóóc.“ Ale protože máma s tátou, tak jako všichni dospělí, žádné tajemné bytosti nevidí, jen nechápavě kroutí hlavou.
„Neřvi,“ naštve se táta a raději jde pryč.
Konečně Hradomor  Adama pustí a zahřímá: „Příště se nikomu neposmívej. Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě.“  A pak zmizí stejně rychle jako se objevil. „Tak už neplakej,“ usměje se Anička na Adama. „Já se na tebe nezlobím.“
A děti se chytnou za ruce a běží na hrad. Pěkně spolu, protože mít bráchu nebo sestru je báječná věc.

Žádné komentáře:

Okomentovat