5. srpna 2016

Jak se (ne)léčí duše - napsala Monika Hodáčová

Chodba je studená, oprýskané zdi a nejvyšší patro bez výtahu. Syn se mě chytá za ruku. Stoupáme a stoupáme.
„Já tam nechci jít.“ 
„Neboj, jdeme tam přece proto, aby ti paní doktorka pomohla.“
Už jsme nahoře, šipka ukazuje vpravo. Chodba je dlouhá, s řadou dveří: finanční poradenství, autoškola... a  dětský psycholog. Věřím, že za dveřmi bude líp. 
V čekárně je stejná zima jako na chodbě a nábytek je možná starší než já. A to už je nějaký ten pátek. Prošoupané židle, pár potrhaných časopisů a otlučených hraček. No jo, dnešní děti jsou hyperaktivní. Ale to mé je úzkostlivé, nechce si ani sednout, ani si sundat bundu.  Měl by si tu léčit noční děsy.
Po nekonečném čekání jdu dovnitř a nechávám ho v čekárně samotného. Kam jsem ho to zatáhla? Už mě ani nepřekvapí, že jak v čekárně, tak v ordinaci. Lékařka dětských duší sedí za kancelářským stolem a bez známky emocí vypisuje anamnézu.
„Tak ať jde dovnitř. Sám,“ dá mi konečně pokyn, ale syn nechce. Vůbec se mu nedivím. Nakonec tedy jdeme spolu, dopadají na nás slova strohá jako zdi, co nás obklopují. Rychle pryč: Konečně jsme zpět na schodišti. Sestupujeme dolů, syn brečí a já jsem naštvaná sama na sebe. Proč jsem neposlouchala svůj instinkt?

Žádné komentáře:

Okomentovat