4. listopadu 2014

Dva pohledy na jeden most - napsal Ondřej Pohanka

Pýcha Smržovky

Není žádných pochyb o tom, že největší stavební div celých Jizerských hor je ve Smržovce. Oni by Frýdlanťáci určitě hlasovali pro Stolpišskou silnici, Desňáci pro Protrženku, Kořenovští pro železnici zubačku a Hornomaxováci pro rozhlednu na Bramberku. Ten pravý zázrak Jizerek je ale u nás ve městě a potvrdí to každý, kdo k nám zavítá.
Než k nám v roce 1893 dorazili Italové a pustili se do díla, vedlo ze Smržovky dolů do Tanvaldu jenom široké údolí. Ale tunel z Lučan už byl skoro vylámaný a od Jablonce už se blížili s kolejemi, které bylo nutné přes údolí dostat do Tanvaldu a pak dál do Harrachova. Nikdo si tehdy neuměl představit, jak to udělají, ale přes to údolí je dostal do nádherného oblouku vyklenutý stodvacetimetrový viadukt, který z dálky vypadá jak obrácená koruna vsazená do svahu.
Vysoké štíhlé nohy podpírají mostovku v devíti obloucích, Když se vykloníte z vláčku místní lokálky, máte potůček skoro třicet metrů pod sebou. Třicet metrů! Kam se hrabe třeba rozhledna na Bramberku. Žulové kvádry na stavbu tehdy vozili z nejlepších lomů v Krkonoších a ti kluci taliánští to postavili tak, že to před pár lety stačilo jen znovu přespárovat. Hned se pozná, že někdo není zdejší, když našemu viaduktu říká most, to je pro tuhle nádheru skoro až urážka.

Hoši, tak to je výzva


Poprvé jsem ten most viděl dole z Tanvaldu, zespodu z údolí to vypadalo jak estakády v Alpách. Když jsme se pak domů vraceli údolím přes Smržovku, podjížděli jsme pod mostem a musím říct, že to člověka fakt potěší, když má kilometr od budoucí chalupy zrovna takovou pěknou výzvu. Kluci úplně zjihnou, až jim řeknu, že je tu most, který se dá skočit a nemusí se lítat přímo nad silnicí, ale jde to pěkně nad loukou. Naposledy, když jsme skákali z mostu pod Trubějovem, museli jsme hlídat, jestli zrovna něco nejede, aby se člověk nerozprsknul nějaké tatře o čelní sklo.
Víte, skákání z mostu je taková industriální náhrada lezení. Na jedné straně se přiváže lano k zábradlí, protáhne obloukem pod mostovkou a z druhé strany mostu do té houpačky skočíte. Vyjde to zhruba na deset metrů volného pádu a to už na vyplavení hezké dávky adrenalinu stačí.
Později, když už byla chalupa naše a pod mostem jsme jezdili skoro každý víkend, si člověk všimne i dalších detailů. Zábradlí je festovní, žádný narezlý šrot, takže lana půjdou přivázat přímo za trubky a nebudeme je muset zase přivazovat za pražce. Uprostřed mostu je super výklenek, až pojede vlak, tak se tam dá schovat.

Mělo to ale i nějaké mouchy. Těsně pod mostem je dům a na most vidí půlka vesnice. Vlak tam jezdí ve špičce co půlhodinu a to je krapet hloupé, když trvá jenom hodinu všechny ty špagáty uvázat. Taky jdou zvěsti o tom, že jednou takhle fíra zastavil před skokanama vlak a že nepojede, dokud budou na mostě a pak museli hoši platit drahám dost ostrou pokutu. Že bych se musel zapsat do nového působiště tím, že mě povezou poliši na výslech, to bych nemusel a tak se skákání nějak oddalovalo.

Kompletní přestavba trati a s tím spojená výluka ovšem vytvořily příležitost, kterou nešlo nevyužít. Na Smržoveckém nádraží těsně před mostem rubali bagristi odvodňovací rýhy a nám nevěnovali ani pohled, když jsme my čtyři hoši, co spolu chodíme, s lany, batohy a ochrannými hadicemi vyběhli na most. Za tři hodiny později jsme byli zpátky. Za sebou jsme měli tři parádní průlety nad údolím, jedno natržené tříslo a zhmožděnou pánev. Místo po nohách se mi podařilo seskočit tak blbě, že mě sedák chytil hlavou dolů.

Nojo, zřejmě nemládneme a je čas se věnovat něčemu rozumnějšímu - teď prý frčí komínářství a my to máme z chalupy na dohled přímo k nádhernému komínu ze zrušené fabriky. Fantastický kraj, tyhle Jizerky.