13. dubna 2018

Ztracená houslistka - napsala Irena Osvaldová

Popíši vám jeden z nejhorších zážitků, kdy se vám svírá žaludek, tepová frekvence je dvakrát vyšší než normálně a srdce buší tak, že nic jiného vlastně neslyšíte. Stalo se to před třiceti lety a stále to mám v živé paměti. 
V hlavní roli bylo dítě, naše dcera. Ten podzim bylo dceři devět roků, navštěvovala 2. ročník základní školy, hrála ještě v hudební škole na housle, a na její věk velmi dobře. Kdo máte malé děti v různých kroužcích, chodíte do práce a jste maximálně vytíženi, určitě řešíte situace, jak je do nich doprovodit a zase vyzvednout. A v té době – ještě bez mobilů.
Byla středa, měla jsem dlouhý pracovní den. Úkolem vyzvednout dceru z hudební školy byl pověřen můj manžel. Proto mě překvapilo, když telefonoval: „Máš Jarču u sebe? V hudebce není.“
„Není? Jak je to možné, vždyť si ji měl dávno vyzvednout!!“ zařvala jsem do telefonu zoufale.
Dojela jsem snad za pár minut do hudební školy tramvají, vlastně ani pořádně nevím, jak jsem se tam dostala. Můj muž tam už čekal s autem. Prohledali jsme snad celou školu včetně záchodů a hlavou se mi průběžně honily katastrofické myšlenky: S kým odešla? Kdo ji přepadl? Srazilo ji auto? Je ještě naživu?
Nevěděli jsme, kde začít dále hledat, ale doufali jsme, že pokud ztratila pojem o čase a bála se, že jme na ni zapomněli, požádala někoho, aby ji domů doprovodil. Požádala? Vždyť jsem jí takové věci zakázala, mluvit s cizími lidmi a s někým, koho nezná, odejít.
Objeli jsme autem několikrát celé naše sídliště a hledali sebemenší stopu po malé holčičce v červeném kabátku a s bílou čepicí. Ale nikdo takový po chodníku nešel! Nakonec jsme doběhli k našemu bytu – a tu oba stáli. Naše dcera se držela za ruku nějakého chlapa, pobudy, bezdomovce, nebo kdo to byl. První dojem strašný, druhý dojem ještě horší.
Byli jsme šťastní, že tam stojí dcera celá a živá. Plakala radostí, když nás uviděla.
A co se vlastně stalo? Když táta nešel a začalo se stmívat, dostala strach, čekala před hudební školou a plakala. Tento tzv. „hrozný“ muž se jí ujal a nabídl se, že ji doprovodí domů.
A ona souhlasila přes veškeré naše zákazy a poučování. Čekali před bytem asi hodinu, než jsme je objevili.
Nic jí neudělal, neublížil jí, jen jí pomohl.
Vypili jsme s ním koňak, který jsme si přivezli z dovolené v Bulharsku. Vlastně on ho vypil skoro celý sám.
A koho potrestat? Dítě určitě ne, ale manžela.

Žádné komentáře:

Okomentovat