„Proč pláčeš holčičko, ztratila ses?“
„Neztratila, ale tatínek mě měl vyzvednout z hudebky a nejde a nejde. Čekám tu už hodiny.“
Je mi jí opravdu líto, jak tam stojí v červeném kabátku a bílé čepičce, malé housličky v ruce. Zoufalý tvor, který si neví rady. Začíná se stmívat. Co mám dělat? Mám ji tu nechat a odejít? Mám zavolat policii? Tu raději ne, ještě by si mysleli, že jsem holku sebral a udělal jí bůh ví co.
„Víš, kde bydlíš? Znáš adresu?“ ptám se.
„Musílkova 20 na sídlišti Mokřany,“ odpověděla tiše.
„No vidíš, jak jsi šikovná. Mám tě doprovodit domů? Třeba vaši nemohli a mají o tebe strach“, vyplodil jsem několik souvislých vět. Trochu váhala a potom přikývla.
Vytáhl jsem poslední špinavý lístek na tramvaj, který jsem našel náhodou před týdnem na chodníku a jeli jsme.
Čekali jsme před bytem asi hodinu, když se u výtahu objevili vyděšení rodiče.
„Proboha, jsi celá?“ křičela matka a ani si mě nevšimla.
Zato otec vypadal bojovně, jako když mi chce jednu vrazit.
Nakonec se ale uklidnili, pozvali mě do bytu, poděkovali, a ještě mi dali flašku koňaku na cestu. Tak jsem přece udělal dobrou věc, že jsem ji tam nenechal.
