Osobní tragédie našich profesorů - napsala Alena Kostková Hadačová

Ředitel Mikyška a maturanti 1977

Na střední školu jsme začali chodit rok po vstupu spojeneckých vojsk. Byla to doba rozjitřená. Někteří stihli v době „tání“ mezi lety 1967 a 1968 cestovat po světě a přivonět k „západnímu“ způsobu života, určitá míra svobodomyslnosti se tehdy promítala i do nejběžnějšího života.
Následoval příchod vojsk, rozstřílené Národní muzeum a vyhořelé domy u Československého rozhlasu...
Z našich životů zmizeli ti, kteří emigrovali – tehdy jsme ještě nevěděli, že je neuvidíme už nikdy nebo možná za dvacet let. Do společnosti vstoupila normalizace, znovu se zavřely hranice, přišlo propouštění nebo pracovní degradace rodičů či přátel. Na gymplu vyměnili paní ředitelku Rajdlovou za profesora Mikyšku.

Miloš Hoznauer

A téhle době jsme prožívali i velmi těžká období i se dvěma našimi profesory. Vlastně se mi do téhle části vzpomínání na gympl ani moc nechce – jde o věci, na které nevzpomínám šťastně. S odstupem ale vím, že i to patřilo ke zkušenostem, kterými nás gympl vybavil do života. Ruštinu nás tehdy učila profesorka Alena Hoznauerová. Nepamatuji si žádné zvláštnosti... jen celkový pocit, že to pro ni asi nebylo lehké učit puberťáky jazyk okupantů! Přesto nás vedla k tomu, že jazyk za politiku nemůže a budeme z něj maturovat. A také že stará ruská literatura patří k všeobecnému vzdělání. Pak onemocněla a zemřela.
Chvíli za ni suplovali jiní, až převzal hodiny její manžel, profesor Miloš Hoznauer. Držel se, ale muselo to pro něj být hodně obtížné... Dodnes vidím jeho nahrbená záda proti oknu. Zahleděn ven jen šeptal: „Ach Volha, Volha...“ a dlouze, předlouze mlčel. I my jsme mlčeli a čekal. Věděli jsme, že mu nemůže být do smíchu. Ale dosazený ředitel Mikyška tehdy musel projevit značnou míru osobní statečnosti, aby ho přijal. Hoznauer byl totiž „politicky nežádoucí“. Jenže zůstal sám se dvěma dětmi a nějak se uživit potřebovali. Převzal tedy úvazek své ženy a v průběhu let se stal výraznou osobností GVP.

Zdeněk Rašín a Darina Hašková

Naším třídním byl profesor Zdeněk Rašín. Učil češtinu, němčinu a výtvarnou výchovu. Asi jsem ho nekriticky obdivovala, vzpomínám na něj s láskou. Jeho hodiny češtiny byly dobrodružnou cestou světem literatury – s gustem nás seznamoval s tím, co v osnovách být nesmělo. Ale také nám přidělil referáty o klasicích. A když jsme třídu seznamovali s výsledky svého pátrání po knihovnách (žádný internet, poctivě jsme chodili do Klementina, městské nebo Komenského knihovny), profesor Rašín mizel v sousedním kabinetu a věnoval se výtvarce nebo kdovíčemu.
Někteří spolužáci si více pamatují jeho sarkastické poznámky hraničící s urážkami. Já jsem zažila maximálně: „Hadačová, vy mít místo očí vidle, tak už jsem dávno na hnoji!“ V mé paměti uvízla jeho nevím z čeho pramenící důvěra, že nebudeme podvádět a zneužívat jeho „umělecky svobodomyslný“ přístup k formalitám, například k vedení administrativy.
Tomuto profesorovi, který nás byl schopen nemilosrdně tepat, na kusy cupovat naše sebevědomí a náš svět, se tehdy zbortil během tří týdnů celý jeho svět – umřel mu starší syn Zdeněk. Znali jsme ho, maturoval rok před námi, s otcem si byli blízcí i uměleckými sklony. Bylo to nečekané, rychlé a nelítostné. My jsme se měli připravovat k povinné maturitě z češtiny a z našeho češtináře a němčináře byla troska. Myslím, že jedna z nejtěžších životních situací je přežít své vlastní dítě. A to jsme prožívali s Rašínem. Nevím, jak se z toho vůbec dokázal vzpamatovat a dál učit.