20. března 2018

Zatímco ty spíš - napsala Monika Hodáčová

„Už spinká,“ ujistila se Angelina a ještě se na chvíli posadila vedle postýlky, ve které spokojeně oddechovala její vnučka. Té malé bylo pět let, právě tolik jako Angelině Lafanazi, děvčátku z hor severního Řecka, když se spolu s dalšími dětmi vydala na dalekou cestu do bezpečné náruče socialistických států.
Tenkrát se psal rok 1948 a v Řecku už dva roky zuřila občanská válka. Malá Lina ještě nechápala nebezpečí, necítila strach. Necítila ale ani příliš radosti, život v horách byl těžký. „Přines vodu. Nepleť se tady. Běž si hrát ven.“ slýchávala doma často a moc se snažila nepřekážet, pomáhat.
Maminka s babičkou přece měly tolik práce. Když komunisti rozhodli, že odvedou řecké děti do bezpečí, maminka jí prostě sbalila raneček jídla, zamávali si a ona šla. Nikdo neplakal, přece se brzy vrátí. Jak mohla tušit, že to bude výlet na celý život?
Teď sedí Angelina u spící vnučky, snaží se vybavit si další vzpomínky na domov, ale paměť nespolupracuje. Pořád vidí jen tu cestu, strašidelnou krajinu zahalující se do tmy. Cítí hlad, bolest a slzy. Už nedokáže být statečná. Jídla je málo a to, co jí maminka dala na cestu, jí snědli partyzáni, kteří je vedli temnou krajinou.
„Musíš to vydržet, už tam budeme,“ slyšela malá Lina stále dokola. Ale cesta nekončila a ta strašná bolest oušek se vydržet nedala. Dodnes má pocit, že nikdy v životě už větší bolest nezažila. Od té doby špatně slyší. Nakonec se dostala se do Československa. Dětský domov se stal jejím jediným domovem až do dospělosti. „Budíček. Nástup. Snídaně. Odchod.“
Život se skládal z povelů. Malá holčička nemohla tušit, že tohle není normální život. Pořád neuměla být neposlušná, neměla problémy, ale stejně trpěla, když ostatní děti byly trestaný. Jednou si hrály na schovku a Alexandr se opravdu dobře schoval. Dvě hodiny ho všichni hledali, než vítězoslavně vystoupil ze své skrýše. Místo pochvaly ale přišel rozkaz: „Všichni si stoupnou do řady a každý mu plivne do obličeje.“ Angelina cítí ještě dnes slzy v očích. Tenkrát podala Alexandrovi kapesník a následoval měsíc domácího vězení. Copak udělala něco tak zlého? Dětský domov byl svět, kde byly naivní důvěřivé děti vychovávány pro život v komunismu. Pochopil by dneska někdo, že nejvíc v životě plakala, když umřel Stalin? Samotné jí to přijde absurdní, ale tenkrát si vážně myslela, že On je její ochránce, On přece zajistí, že se budou mít všichni dobře. A Lina moc potřebovala, aby ji někdo chránil, aby ji měl někdo rád. Rodiče se rychle změnili jen v matnou vzpomínku a za tátu se dokonce styděla. Byl pravoslavný kněz a soudružky říkaly, že takový lidi jsou hloupý a nebezpečný. Bože, ty přece víš, že jsem byla jen zoufalá holka, jako já dneska vím, že tatínek byl moudrý a statečný člověk. Tenkrát jsem si ale za svého ochránce prostě vybrala Stalina...
„Mami, co tady děláš, je ti dobře?“ ve dveřích se objevila dcera. „Pojď, Natálka už spí. A stejně bys jí neměla pořád uspávat.“
Angelina ale byla vděčná, že může, že už nemusí toužit po lásce. Ještě chviličku postála u spokojeně oddechující holčičky. Kdyby se teď u postýlky objevil anděl a řekl jí, aby měla jedno přání, hned by věděla: přála by si, aby všechny děti mohly takhle klidně spát.
Ale žádný anděl se neobjevil…

Žádné komentáře:

Okomentovat